Dopis o chybách, odpovědnosti a odpouštění

"Já už jsem ke konci věděl, že mi to prostě všechno projde. Věděl jsem, že ať udělám cokoliv, ty na to nic neřekneš..."

Jsi už tak velkej chlap a pořád to neumíš - ještě pořád ses nenaučil říkat ty dvě slova, DĚKUJI a PROMIŇ. Dvanáct písmen, pět slabik, ale jako by to bylo nemožné vyslovit.
Každej děláme chyby. V tom to není, že bychom se nějak naučili je nedělat. Staly by se z nám nějaké perfektní bytosti, které by vždy věděly, jak naložit se svým životem. Důležité je naučit se, jak s chybami pracovat... Jak převzít odpovědnost. A jak se omluvit. Není to zrovna nejlehčí. Je to možná těžší, než naučit se všechny české panovníky v chronologickém pořadí od roku 1212. Ale zvládnout se to dá, nakonec, člověk bez toho ve společnosti prostě nepřežije.
Nevím proč jsem Tě chtěla vždycky bránit, vždycky omlouvat. Něco ve mně prostě vždycky řikalo, že zatím není co řešit, tak proč to nafukovat do větších rozměrů. Nicméně některý věci jsem odkládat nedokázala.
Když jsem se Ti snažila říct, žes mě něčim naštval, nikdy to nikam nevedlo. Myslím si, že jsem nevyšilovala kvůli každý hlouposti, ale když už mě něco fakt oddělá, čekala bych, že se to budeš snažit pochopit, něco s tím udělat. Ale to Ty ne. Ty musíš mít vždycky vlastní přístup.
Vlastně byly dvě cesty, kterejma ses vydával, když se něco pokazilo. Buď ses okamžitě napravil, na dva tejdny z Tebe bylo naprostý zlatíčko, milující a obětavej přítel. Jenže za dva týdny jako by se nechumelilo. Druhá cesta byla o něco horší - něco mě zlobilo a Tys to místo omluvy radši obrátil proti mně.
To poroto jsem se Ti s některejma věcma přestala svěřovat. Prostě se to ve mně zablokovalo. Věděla jsem, že to není zdravý a že se v určitejch chvílích prostě musíš omluvit, nebo ze mě bude za chvíli uzlíček nervů. Jenže prostě jsem vždycky čekala, že Tě to napadne samotnýho. A světe div se, nenapadlo.
Říkala jsem Ti kolikrát, že na mě je poznat hned, že jsem naštvaná. I když třeba stokrát řeknu, že nejsem, stačí se mi podívat do očí a musíš hned vidět, jak na tom jsem. Oči - ty mě vždycky prozraděj.
Tolik bych si přála, abys apoň jednou převzal odpovědnost za to, co děláš. Za všechny ty blbosti. Za všechno, co mi kdy ublížilo. Nebo aspoň za jednu věc. Aby jsi jednou přišel a řekl:
"Je mi to líto, podělal jsem to. Neřikám, že už to nikdy neudělám, ale zkusím to."
Jsem tolik naivní?
Nechci tvrdit, že nedělím chyby. Za to, že jsme se rozešli, přebírám aspoň půlku zodpovědnosti. Dělám spoustu chyb, některý méně vědomě, u některejch si nemůžu pomoct. Ze spousty jsem se už poučila, některý ještě na řešení čekaj. Ale snažim se. Myslíš, že bys se mohl taky chvíli snažit? To by bylo fajn.
Odpustila bych Ti asi cokoli. Dokud by mi to za to stálo. Dokud bych věděla, že se s Tebou i přes to budu cítit fajn. Ještě pořád tomu věřim. Ale už mě to trochu opouští. Čím déle to Tvoje Promiň nepřichází, tím víc mám pocit, že Ti to až tak nevadilo, že Ti všechno procházelo. Tak už to dál ale fakt nejde.

Dopis o návratech

"A vy spolu chodíte?"
"Ne. My spolu jen občas jdeme."

Nechci nic řešit... Nic... Jestli se k sobě náhodou vrátíme, budeme to stejně vědět, budeme vědět, že to má smysl, tak proč se o tom donekonečna bavit.
Někde jsem nedávno četla, že ženy mají tendence věci řešit, ne je vyřešit, jen hodiny a hodiny točit témata a nikdy se nedobrat k výsledku. Ráda ventiluju, co mi leží v hlavě, to popřít nemůžu, jsem schopná mlít o jednom tématu den za dnem, aniž bych ho obohatila nějakou novinkou.
Jsou ale věci, který fakt řešit nechci. Když jsem chtěla řešit naše nové rozpoložení posledně, dopadlo to katastroficky. Teď už nechci řešit nic.
Jestli se k sobě někdy vrátíme, už to vlastně vyřešené bude. Jediné, co by zbylo, je plácat se v minulosti. A o té já moc mluvit nemusím. Jsme dva svobodní lidé, minulost se toho, co je mezi námi prostě netýká.
Už to nikdy nebude stejné. Díky bohu. Šílela jsem z toho vztahu, přemlouvala sama sebe, že to, že tě mám ráda, je důležitější než to, že se k holkám neumíš chovat. Nebo aspoň ne perfektně. Ale přítel jsi byl vždycky skvělej...
Pořád musím myslet na to, jak to bylo, když jsme se k sobě před dvěma roky vrátili. Ty malé krůčky, které jsme jsme dělali zpátky k sobě. Znova jsme zjišťovali, jak ten druhý vnímá svět - ani to už nebylo stejné. Ale mělo to prostě cenu...
Na tom, jak jsme se k sobě vrátili se mi líbila svoboda, asi jediná věc, který se prostě nikdy nedokážu vzdát. Nikdy... Tolik se mi líbilo, že můžu říkat, že spolu nechodíme, že jsme kamarádi... Přátelé... Perfektní vztah, byla jsem fakt spokojená...

Nejhorší je, že bych byla spokojená i teď... Vím to... Jsem si jistá.

Dopis o pařbách

"Tak co je na ní tak extra?"
"No já nevim... Třeba, že se choví bavit. Chodí pařit. A má ráda Dublin..."

Z nějakého důvodu jsem si prostě usmyslela, že už spolu prostě pařit nebudeme. Prostě nám to nikdy nešlo. Když si chtěl jít Ty, bylo mi v devíti případech z deseti špatně; když jsem chtěla jít jám musel jsi ráno vstávat, a tudíž jsme museli celý večer o něco zkrátit. Prostě to nefungovalo. Důvodů bylo víc.
Bavím se ráda, jen mám vlastní způsob, kterej je neslučitelnej asi s jakýmkoli typem vztahu. Já jsem vážně koketa. Nejde tomu zabránit. Neumim se ovládat. V momentě, kdy se začnu ovládat, už to není taková zábava. Jen jednou jsem se zvládla bavit tímhle způsobem a zároveň být s Tebou v jednou objektu - byl to náš první společný ples. Ano, ten ples, který byl začátkem konce našeho chození. To rozhodnutí pak bylo nevyvratitelné.
Já nevim, prostě to bylo vždycky takový zvláštní... Některý večery se dařily, většinou dokud ještě existoval Komín, tam se mi vždycky líbilo, byla tam pohodka, tancovali jsme, blbli, ideální... Ale Dublin :-/ Já nevim... Některý večery tam jsou k nezaplacení, člověk tam může křepčit, skákat, běhat, svíjet se, okolo banda kamarádů, nemá to chybu... A někdy tam stojíš a nemáš do čeho píchnout, lidi kolem jsou takový divný a jakmile nemáš hladinku alkoholu v krvi na nějakém solidnějším údaji, nedá se dělat absolutně nic.
Osud tomu chtěl, že zrovna takové prostředí nás čekalo téměř vždycky, když jsme se do Dublinu rozhodli vyrazit...
Mně prostě nikdy nepřišlo nějak otřesně zvláštní, že bychom chodili na své vlastní akce. Vždycky se mi líbilo, když jsem Ti mohla říct:
"Tak se měj krásně, doufám, že si to s klukama užiješ..." A fakt jsem to tak myslela... Je nám fakt málo, přece nebudeme pořád sedět doma... A přece nebude pořád sedět v hospodě bok po boku...
Vidíš, já ti říkala, že se máš vídat s jinejma lidma... Všechno by dopadlo úplně jinak...

Ok, přestávám poučovat, to už fakt dělat nebudu... Aspoň chvíli...

Dopis o zamilovanosti a rozšiřování obzorů

"Tak proč se nevídáš s jinejma holkama, zjistil bys, že je jich víc jinejch než já."
"Já bych to bral jako podvod."
"Co je to za blbost, já se vídám s jinejma klukama celou dobu?"
"No, to já už beru prostě jako podvod. Nemůžu se poznat s jinou holkou, když jsem s tebou."

Zamilovanost je chemická reakce, při níž se tělem šíří hormony štěstí - endorfiny. Činí nás zmatenými, otupělými, netečnými vůči okolí.
Z nějakého důvodu na mě nikdy nezačaly platit všechny ty poučky - prý, že se to ztratí, někdo říká půl roku, někdo rok, obzvlášť optimistické prognózy říkají, že to vydrží i osmnáct měsíců. Mě stačil jen pohled na Tebe. Když jsem Tě viděla přicházet o deset minut pozdě, na uších ta šílená sluchátka ode mně, nebo když jsi přiběhl po zápase, dres promočený potem, nebo jindy, když si nasadil ten svůj neviný kukuč, v ty chvíle i v jiné jsem se zamilovávala zas a znova. Celou tu dobu. Ani teď to neni o nic méně intenzivní.
Byl jsi tak výjimečný. Pořád jsi. A asi vždycky budeš... Nevím proč, nevím jak, prostě to tak je.
Jsem koketa od přírody, nemůžu si pomoct, jak se netočim ve společnosti chlapů, jsem nějak nesvá. Ale umím se ovládat, většinou. Tobě jsem věrná byla. Je jedno, že mám jiný názor na věrnost, myslím, že bych se vešla i do Tvých kritérií. Snažila jsem se. Ale nedokážu se prostě odříznout od všech ostaních, od svého okolí. Ze začátku bylo na Tobě tolik vidět, že Ti to vadí, tak... Tak jsem ti o tom prostě časem přestala říkat. A fakt se to uklidnilo. Ale nebrala jsem to, že bych se měla cítit špatně, bylo víc věcí, které Tě na mé osobě asi nezajímaly, tak proč to nepřidat k nim.
Rada do budoucnosti, nemusíš se zamilovat do každé osoby, se kterou se vyspíš. Obzvlášť když to je od první chvíle akce na jednu noc. Uvidíš sám časem... Některé věci pak bolí méně.
Nechci, aby to vyznělo, že tě z něčeho obviňuji. Neboj se, že bych nevěděla, jaké to je. Jen se asi umim lépe ovládat. Povedlo se mi něco podobného, u mě to teda byla poněkud platonická záležitost, ale zamilovaná jsem byla. A Tys mě k němu přivedl. Je to už rok a byla jsem do něj blázen. Myslela jsem na něj, zdálo se mi o něm, místo na Tebe jsem se dívala jen na něj. V tu dobu by stačilo jediné slůvko, jediný opravdový náznak zájmu, a opustila bych všechno, co jsem měla. Bylo by mi to jedno. Nehádali jsme se, všechno bylo v pohodě, bylo to jedno z těch lepších období, ale i tak, byla jsem zamilovaná a Ty jsi byl někde stranou.
Vyrovnala jsem se s tím a vybrala si - vybrala jsem si člověka, který mě miloval, který si mě vážil, který mi byl oporou - vybrala jsem si Tebe. A zamilovala se znovu, o něco méně riskantně, ale hodnotněji.

Dopis o hádkách

"Já už fakt nemůžu dál. Ne takhle. Proč musíš bejt takovej? Ty nemáš bejt proč naštvanej. Už zase se kvůli tobě cejtim jak absolutní kráva."

No tak jsme se hádali... No tak jsme se hádali kvůli blbostem... Co jinýho by se dalo čekat, když spolu tráví čas dva cholerici... Nikdy jsme se nehádali konstruktivně... Všechny ty časopisy pro ženy to říkaj jasně, stanověj celej postup pro ideální hádku... Ale jak se dá ideálně hádat... Já když jsem v ráži, tak už nepřemejšlim... A jsem si dost jistá, že Ty taky ne... Když se už začnu hádat, tak proto, abych křičela, řvala, ječela a brečela a doufala v usmíření... Protože to je na tom všem to nejlepší... Ty dva tejdny po hádce jsou vždycky tak úžasný, máš se na pozoru, neprovokuješ mě, skoro to vypadá, že už v tom i umíš chodit...
Co bylo horší bylo to, když jsme se nehádali... Ty víš nejlíp, jak mě to někdy deptalo... Ale někdy ani ta nejsladší vidina usmíření nenakopne člověka, aby ze sebe costal, co si myslí... A ty víš, jaký já mám problémy s tim to ze sebe vystrkat... Ne na papír, ne do deníku, ale do očí... Já to prostě neumim... Ale za to jsem se už omlouvala několikrát... Já vím, že jsem to dělala špatně, to, že jsem pokaždý zkousla zuby a počkala, až se uklidnim, až mě přejde vztek z něčeho, co jsi mi opět přednesl.
Myslíš, že mě bavily ty moje hysterický excesy? Nenáviděla jsem to... Nechápu, že musim hnát všechno z extrému do extrému... Buď absolutní ticho, ani slovo po dlouhý minuty, nebo hodiny; nebo řev, dost čast spojenej s pláčem, nechápu, že se vždycky dokážu tak namotivovat, že se mi spustěj slzy... Nic mezi tim, žádný "Miláčku, ale s timhle já nesouhlasím, doopravdy na tom trváš?", rovnou Itálie.
Jenže s Tebou to fakt neni nijak těžký, víš jaký je, když se ti člověk snaží oponovat? Já vim, jsme oba jedináčci a každej musíme dosáhnout toho svýho. Já. Já... JÁ! Vždycky když se mi něco nelíbilo, když jsi mě něčim naštval a já jsem ti to dokonce i řekla, obrátil jsi to proti mně takovym způsobem, že byses nemusel bát neúspěchu ve své nadcházející politické kariéře. Vždycky jsem se cejtila jako úplnej trotl... Proto jsem se přestala bránit. Proto ti vše procházelo. Proto jsem vždy tak dlouho čekala, než jsem ze sebe dostala, co mi vadí... Proto už bylo naposledy pozdě.

Dopis o sportu, televizi a stárnutí

"Co my jenom budem dělat, až budeme starší, když nesnašíš fotbal a hokej, kdo se mnou na to bude koukat, až budeme starší?"
"Vždyť k tomu mě přece nepotřebuješ, pozveš si kamarády a budeš koukat s nima..."
"Ale to tak starý lidi nedělaj..."
"Počkat, kolik myslíš že nám bude?"

Nemám ráda budoucnost... Nerada na ní myslim... Nedá se naplánovat... Můžu si naplánovat rozvrh na semestr, můžu si naplánovat, co budu učit v příští hodině, nebo jak se budu učit na zkoušku... Můžu si naplánovat večer o víkendu, nebo odpolední procházku po Praze... Ale myslet na to, co bude za třicet let? To odmítám...
A Tys mě k tomu tak rád nutil... Popostrkával si mě k tomu, že i za těch dlouhejch třicet let spolu prostě budem... Chtěl ses bavit o svatbě, o dětech (ok, uznávám, to je i moje oblíbené téma, jen pro mě to neni téma až z tak vzdálené budoucnosti), o nás jako stařečcích, co do sebe cpou půlku sortimentu Zentivy...
Ale to by se přece příčilo s mejma zásadama - kdyby se mi ta myšlenka na společnou budoucnost líbila... Kdybych si někde v koutku duše o tom doopravy snila... Už žádný změny, jen ty a já, kopa dětí, jsme starý, vrásčitým vždyť to je skoro hrůza, no ne?
Konverzaci o tom, jestli spolu budem za třicet let koukat na hokej jsem vždycky hnala do kouta... Protože mi to prostě nepřišlo důležitý... To že mě to teď neba, to je přece jedno... Fakt nemám čas na koukání na televizi... Mám takový práce, takovejch věcí, který jsou pro mě důležitější...
Navíc koukat na fotbal... Koukat na hokej... To je taková ztráta času... Nevim proč sis to vždycky musel spojovat s tim, že nenávidim všechny sporty... Když já jsem prostě na ten osobitější přístup, ráda si zajdu na zápas, nebu si někde na hřišťátku čutat s merunou... To mě fakt baví, když se sejdou lidi a prostě blbnou... Ale v tý televizi to tenhle rozměr prostě ztratí... Vidíš tam všechny ty človíčky, kterým vlastně víc než o tu hru samotnou jde o to, jestli jim sponzor zaplatí dost za reklamu na sušenky... Ta radost ze hry se z toho nějak vytrácí, čím víc to ti lidé berou jako zaměstnání... Obzvlášt někdy je to fakt utrpení... Když vidíš, jak mizerný ty hráči maj výkony a pak se ještě v televizi rozčilujou, že nevyhráli... To je fakt legrace...
Ale přes to všechno jsem jednu představu měla... Ani s ní bych se Ti nikdy nesvěřila... Nevim proč jsem se vždycky tak bála, proč jsem tě nikdy nenechala dostat se blíž... Tahle představa mi vždycky jen tak probleskla hlavou, usmála jsem se a pak Ti řekla, že televizi nesnášim... Ale líbila se mi... Až moc...
Bylo to v tom věku, o kterym jsi mluvil, byli jsme ve věku našich rodičů... Děti byli z domu, užívali si večer po svym... Ty sedíš v obýváku na gauči, v ruce máš to svoje pivko, nebo ovladač, to je vcelku jedno co. Já si sednu k tobě, na klín si položim kupu domácích úkolů, který musim do rána opravit. A ty mě obejmeš... V tu chvíli je přece jedno, jestli dávaj hokej, fotbal, nebo Rodinný pouta... Jsme spolu, starý, upjatý, dávno za našima divokejma rokama... A koukáme na všechny ty pitomý pořady... A jsme rádi... Oba...

Dopisy o tom, co Ti nemůžu říct

Bloy: "Nejpolitováníhodnější nejsou v lásce ti, kteří se nešťastně zamilují, ale ti, kteří nejsou schopni zbavit se toho, co už nemilují."

Už spolu nemluvíme, možná je to i dobře... V dobách, kdy jsme spolu ještě mluvili, jsme si moc pěkných věcí neřekli... Nebo aspoň v poslední době... Já nechci vidět Tebe, Ty nechceš vidět mě - snažíme se to namluvit přátelům a hlavně sobě... Můžeš si blahopřát, konečně si můžeš říct, že si v něčem lepší než já... Ne že bych si někdy myslela, že jsme spolu soupeřili...

Chceš abych šla, ale odehnat mě nedokážeš... Tak se se vším vyrovnám po svém... Vždycky mi šlo lépe vyjadřovat se písemně, všechno si rozmyslet, nevhodná slova přeškrtat... Dopisy jsou tak perfektní, tak chladné, tak jednoznačné... Dopis vždycky řekne to, co má... Narozdíl ode mne...

Autoterapie

Ahoj,
nebudu moc chodit kolem horký kaše a pustím se do psaní...
Vždycky mi šlo líp vyjadřovat se písemně, než z očí do očí. Jsem měkouš, vždy mám při osobním kontaktu tendence slevovat z toho, co jsem zamýšlela říct.
Před rokem jsem se zapřísahala, jak bych nenechala náš vztak dojít ke stejnému konci jako naši kamarádi. Že až půjde do tuhého, že se ozvu a řeknu, co cítím. Čím jsem starší, tím větší problémy mi to dělá - to sdělování pocitů.
Nedělám to schválně, nechci mít výhradní právo na obsah svojí hlavy. Jen nedokážu nikomu věřit. Tím víc, když cítím, že o moji důvěru už nestojí.
Nechci nikomu nic vyčítat. Plně si uvědomuji, že nejsem ani dokonalá, ani svatá. Jsem jen zoufalá, už fakt táhnu z posledního a není, kdo by mi pomohl.
Konverzace mezi námi už ztrácí na účinnosti. Nemůžu se pokaždý rozbrečet, abys mě poslouchal. A i když tě donutim mě poslouchat, stejně mám pocit, že je ti to vlastně jedno.
Jak už je to dlouho, co jsem poprvé poznamenala, že ti nevěřim, že mě miluješ?
Já už nevim kudy kam. Vztak je hra pro dva a já už jsem unavená. Fakt byses měl snažit. Já se po čase zase uklidnim, ale tohle už se táhne fakt moc dlouho.
Naposled, když jsem před tebou brečela, jsi mi řekl, že se těšíš, až si ode mě odpočineš. OK, čtrnáct dní je pryč a mně nepřijde, že by se něco změnilo. Když jsem před tebou naposled brečela, řekla jsem ti, že potřebuju aspoň trochu ujistit, co v tobě mám. Že jsem nedostala kytku k svátku jsem už jakž takž vydejchala, ale že i tvý kamarádi řeknou, žes mi možná mohl při příjezdu nějaký to kvítí natrhat, to rozdejchám jen těžko.
Přijde mi fakt trapný psát ti, co bys mohl udělat, abych měla taky radost. Jsi dospělej, skvělej člověk se spoustou přátel, tak ti přece nebudu dávat rady, jak na mě.
V psychologii jsme si říkali, že děti s LMD vyžadují stálou pozornost a nikdy jí nemají dost. Dobře, já už dítě nejsem, ale pořád pozornost potřebuju. To už jsem ti tolik zevšedněla? Vážíš si toho, že jsi se mnou, nebo je ti to už jedno?
Já věřim, že před sebou máme skvělou budoucnost a pokud mě má trápit jen to, že se neshodnem , na co se budem dívat v televizi, pak je to nádhera. Jenže se budem muset ještě hodně snažit.
Jestli jsi dočetl až jsem, tak už tě asi milionkrát napadlo, že hledám problémy tam, kde nejsou, nebo že opět moc přemejšlim. Jenže tim to fakt neni... Já vím, že ty spoustu věcí neřešíš, jenže to taky nejsi ty, kdo všechno, co se mu nelíbí, zkousne a snaží se na to zapomenout.
Já se tě vážně nesnažim hodnotit, nebo nutit do nějakejch nepřirozeností. Jen si myslím, že v tobě určitě nějaká rezerva je. Nějaká rezerva, která by se dala obětovat našemu vztahu. Malej přebytek energie, co by mě přiměl myslet si jen o trochu méně, jaká jsem kráva.
Jsou to ty malinkaté detaily, co dělají člověka šťastným. A já bych se jima potřebovala nadopovat. Neříkám, že jsem permanentně nešťastná, jen bych řekla, aby ty pěkný chvilky nebyly jen výkřiky do tmy, ale aby aspoň na čas převládaly.
Z celýho svýho srdce doufám, že sis to zase nevyložil po svym, tj. že mi vadí, že spolu trávíme málo času, přitom ty si myslíš, že ho spolu trávíme dost, takže jsem pěkná kráva a nemám si na co stěžovat. Zlato, snažim se to psát co nejotevřenějším způsobem, opakovat ti, že na délce času, co spolu trávíme, nezáležíj už je asi zbytečný. A jmenovat ti věci, co mě vždycky zamrzí, to mi přijde pod moji i tvoji úroveň.
Jedinej důvod, proč celý tohle píšu, je, že doopravdy chci, abys věděl, co se mi honí hlavou. Jinak to prostě neumim, nedokážu to ze sebe dostat jinou cestou. Nedokážu ti říct, ani co mi vadí, ani co mě mrzí, nedostanu ze sebe nic osobního.
Chtěla bych tě poprosit, jestli bys ten měsíc a půl, co jsou jakž takž volný, mohl bejt extra opatrnej. Už jsme spolu dost dlouho, tak přece poznáš, kdy jsem naštvaná, kdy smutná a kdy šťastná. Ty základní emoce jsou u mě tak průhledný, až mě to samotnou někdy štve. A kdy mi tečou slzy taky myslim poznáš, to, že o tom nechci mluvit, neznamená, že to máš smést ze stolu.
Představ si, že začínáš úplně novej vztah, představ si, že se mě snažíš přesvědčit o svejch kvalitách. A zkus vymyslet, proč si pořád dokola poštim The Eternal Sunshine of the Spotless Mind.
Bože, cejtim se jak kráva, že ti píšu takovýhle věci, ale je to to, co mě napadá. Tolik bych chtěla, abychom byli oba šťastný. Tolik bych chtěla bejt šťastná i já.
Taky se omlouvám, že jsem tě timhle tak přepadla. Jak už jsem zmínila, neumim tyhle věci moc vyjadřvat, snažim se vydržet, jak jen dlouho to jde. Jestli si o tom budeš chtít promluvit, musíš mě fat donutit. Nakonec to ze sebe dostanu, chce to ale trpělivost.

Poslední slova: Miluju tě. Moc. Ty to víš...