"A vy spolu chodíte?"
"Ne. My spolu jen občas jdeme."
Nechci nic řešit... Nic... Jestli se k sobě náhodou vrátíme, budeme to stejně vědět, budeme vědět, že to má smysl, tak proč se o tom donekonečna bavit.
Někde jsem nedávno četla, že ženy mají tendence věci řešit, ne je vyřešit, jen hodiny a hodiny točit témata a nikdy se nedobrat k výsledku. Ráda ventiluju, co mi leží v hlavě, to popřít nemůžu, jsem schopná mlít o jednom tématu den za dnem, aniž bych ho obohatila nějakou novinkou.
Jsou ale věci, který fakt řešit nechci. Když jsem chtěla řešit naše nové rozpoložení posledně, dopadlo to katastroficky. Teď už nechci řešit nic.
Jestli se k sobě někdy vrátíme, už to vlastně vyřešené bude. Jediné, co by zbylo, je plácat se v minulosti. A o té já moc mluvit nemusím. Jsme dva svobodní lidé, minulost se toho, co je mezi námi prostě netýká.
Už to nikdy nebude stejné. Díky bohu. Šílela jsem z toho vztahu, přemlouvala sama sebe, že to, že tě mám ráda, je důležitější než to, že se k holkám neumíš chovat. Nebo aspoň ne perfektně. Ale přítel jsi byl vždycky skvělej...
Pořád musím myslet na to, jak to bylo, když jsme se k sobě před dvěma roky vrátili. Ty malé krůčky, které jsme jsme dělali zpátky k sobě. Znova jsme zjišťovali, jak ten druhý vnímá svět - ani to už nebylo stejné. Ale mělo to prostě cenu...
Na tom, jak jsme se k sobě vrátili se mi líbila svoboda, asi jediná věc, který se prostě nikdy nedokážu vzdát. Nikdy... Tolik se mi líbilo, že můžu říkat, že spolu nechodíme, že jsme kamarádi... Přátelé... Perfektní vztah, byla jsem fakt spokojená...
Nejhorší je, že bych byla spokojená i teď... Vím to... Jsem si jistá.
Žádné komentáře:
Okomentovat