Dopis o chybách, odpovědnosti a odpouštění

"Já už jsem ke konci věděl, že mi to prostě všechno projde. Věděl jsem, že ať udělám cokoliv, ty na to nic neřekneš..."

Jsi už tak velkej chlap a pořád to neumíš - ještě pořád ses nenaučil říkat ty dvě slova, DĚKUJI a PROMIŇ. Dvanáct písmen, pět slabik, ale jako by to bylo nemožné vyslovit.
Každej děláme chyby. V tom to není, že bychom se nějak naučili je nedělat. Staly by se z nám nějaké perfektní bytosti, které by vždy věděly, jak naložit se svým životem. Důležité je naučit se, jak s chybami pracovat... Jak převzít odpovědnost. A jak se omluvit. Není to zrovna nejlehčí. Je to možná těžší, než naučit se všechny české panovníky v chronologickém pořadí od roku 1212. Ale zvládnout se to dá, nakonec, člověk bez toho ve společnosti prostě nepřežije.
Nevím proč jsem Tě chtěla vždycky bránit, vždycky omlouvat. Něco ve mně prostě vždycky řikalo, že zatím není co řešit, tak proč to nafukovat do větších rozměrů. Nicméně některý věci jsem odkládat nedokázala.
Když jsem se Ti snažila říct, žes mě něčim naštval, nikdy to nikam nevedlo. Myslím si, že jsem nevyšilovala kvůli každý hlouposti, ale když už mě něco fakt oddělá, čekala bych, že se to budeš snažit pochopit, něco s tím udělat. Ale to Ty ne. Ty musíš mít vždycky vlastní přístup.
Vlastně byly dvě cesty, kterejma ses vydával, když se něco pokazilo. Buď ses okamžitě napravil, na dva tejdny z Tebe bylo naprostý zlatíčko, milující a obětavej přítel. Jenže za dva týdny jako by se nechumelilo. Druhá cesta byla o něco horší - něco mě zlobilo a Tys to místo omluvy radši obrátil proti mně.
To poroto jsem se Ti s některejma věcma přestala svěřovat. Prostě se to ve mně zablokovalo. Věděla jsem, že to není zdravý a že se v určitejch chvílích prostě musíš omluvit, nebo ze mě bude za chvíli uzlíček nervů. Jenže prostě jsem vždycky čekala, že Tě to napadne samotnýho. A světe div se, nenapadlo.
Říkala jsem Ti kolikrát, že na mě je poznat hned, že jsem naštvaná. I když třeba stokrát řeknu, že nejsem, stačí se mi podívat do očí a musíš hned vidět, jak na tom jsem. Oči - ty mě vždycky prozraděj.
Tolik bych si přála, abys apoň jednou převzal odpovědnost za to, co děláš. Za všechny ty blbosti. Za všechno, co mi kdy ublížilo. Nebo aspoň za jednu věc. Aby jsi jednou přišel a řekl:
"Je mi to líto, podělal jsem to. Neřikám, že už to nikdy neudělám, ale zkusím to."
Jsem tolik naivní?
Nechci tvrdit, že nedělím chyby. Za to, že jsme se rozešli, přebírám aspoň půlku zodpovědnosti. Dělám spoustu chyb, některý méně vědomě, u některejch si nemůžu pomoct. Ze spousty jsem se už poučila, některý ještě na řešení čekaj. Ale snažim se. Myslíš, že bys se mohl taky chvíli snažit? To by bylo fajn.
Odpustila bych Ti asi cokoli. Dokud by mi to za to stálo. Dokud bych věděla, že se s Tebou i přes to budu cítit fajn. Ještě pořád tomu věřim. Ale už mě to trochu opouští. Čím déle to Tvoje Promiň nepřichází, tím víc mám pocit, že Ti to až tak nevadilo, že Ti všechno procházelo. Tak už to dál ale fakt nejde.

The Break-Up - vítězná recenze (Yellow 2006/15)

Jak lehké je napsat recenzi na vlastní život?
Tenhle film mi dal opravdu zabrat. Stáli jsme ve zličínském multiplexu a přemýšleli, na co půjdeme. Na Piráty? Na Dům u jezera? Nabídka veliká, my se nemohli rozhodnout. Pak nás napadlo – půjdeme na Rozchod. Jenifer Aniston, Vince Vaughn, záruka perfektní podívané. O tom filmu mluví všichni, tak proč se nepobavit.
Pobavit se? Proč jsme si jen mysleli, že to bude komedie?
Celé to začne perfektně, Vince se doslova vetře Jen do života, tak originálně, jak jen to jde. Která z nás by mu nepodlehla? Pak se děj přenese o pár let dál, to je ta chvíle, kdy se diváci začnou ve filmu sami poznávat. I já jsem poznala sebe. Vince a Jen jsou párem, jako všichni ostatní, mají své problémy, hádají se o hloupostech, ale mají se pořád rádi. Až do té poslední hádky. Během té se rozejdou, definitivně. Definitivně? Jak definitivní je rozchod, když toho druhého stále milujete? A oni se milují, stále stejně, rozchod nerozchod, jen si to nedokáží říct. Místo toho budou doufat, že přijde ten druhý, omluví se a změní to, co už asi změnit nejde.
Ještě jeden malý problém je na snadě – oni spolu bydlí. A stejně paličatě, jako se nehodlají omlouvat, se nechtějí ani stěhovat. Navzájem si provádějí naschvály, jejichž jedinou obětí je vždy ten, kdo si naplánoval ponížit toho druhého. Situace se postupem času stává stále více beznadějnější.
Film má svým způsobem šťastný konec, alespoň jeden z nich si uvědomí, jaký byl hlupák. Už je ale pozdě, oba jsou tak vysílení nejen vztahem samotným, ale i rozchodem a následným dohadováním. Je pozdě, aniž by sami chtěli, ten rozešli se doopravdy definitivně.
Ten film se mnou doopravdy pohnul. Možná proto, že se sama v podobné situaci nacházím. Na svém vztahu jsem taky vždy pracovala, přála si trochu vstřícnosti, ale nikdy nedokázala definovat, co by to vlastně mělo být. Bohužel ani můj ex nebyl telepat, nedokázal vyčíst z mých unavených pohledů, že jediné, co potřebuji, je to, aby se taky chvíli snažil sám. A teď už je pozdě, teď už se nesnažíme ani jeden.
Na filmu oceňuji především realističnost. Nebyl to jeden z těch filmů, kde se milenci pohádají, oba se k smrti stápí a nakonec se k sobě vrátí s tím, že už se nikdy od sebe nevzdálí na krok. Charaktery obou postav byly tak civilní, že se v nich může najít doopravdy každý. A když se tak doopravdy stane, každý má možnost sám si ověřit, jak úžasný vztah to vlastně má. Procitnout v pravý čas, to je klíč ke štěstí.

Dopis o návratech

"A vy spolu chodíte?"
"Ne. My spolu jen občas jdeme."

Nechci nic řešit... Nic... Jestli se k sobě náhodou vrátíme, budeme to stejně vědět, budeme vědět, že to má smysl, tak proč se o tom donekonečna bavit.
Někde jsem nedávno četla, že ženy mají tendence věci řešit, ne je vyřešit, jen hodiny a hodiny točit témata a nikdy se nedobrat k výsledku. Ráda ventiluju, co mi leží v hlavě, to popřít nemůžu, jsem schopná mlít o jednom tématu den za dnem, aniž bych ho obohatila nějakou novinkou.
Jsou ale věci, který fakt řešit nechci. Když jsem chtěla řešit naše nové rozpoložení posledně, dopadlo to katastroficky. Teď už nechci řešit nic.
Jestli se k sobě někdy vrátíme, už to vlastně vyřešené bude. Jediné, co by zbylo, je plácat se v minulosti. A o té já moc mluvit nemusím. Jsme dva svobodní lidé, minulost se toho, co je mezi námi prostě netýká.
Už to nikdy nebude stejné. Díky bohu. Šílela jsem z toho vztahu, přemlouvala sama sebe, že to, že tě mám ráda, je důležitější než to, že se k holkám neumíš chovat. Nebo aspoň ne perfektně. Ale přítel jsi byl vždycky skvělej...
Pořád musím myslet na to, jak to bylo, když jsme se k sobě před dvěma roky vrátili. Ty malé krůčky, které jsme jsme dělali zpátky k sobě. Znova jsme zjišťovali, jak ten druhý vnímá svět - ani to už nebylo stejné. Ale mělo to prostě cenu...
Na tom, jak jsme se k sobě vrátili se mi líbila svoboda, asi jediná věc, který se prostě nikdy nedokážu vzdát. Nikdy... Tolik se mi líbilo, že můžu říkat, že spolu nechodíme, že jsme kamarádi... Přátelé... Perfektní vztah, byla jsem fakt spokojená...

Nejhorší je, že bych byla spokojená i teď... Vím to... Jsem si jistá.

Dopis o pařbách

"Tak co je na ní tak extra?"
"No já nevim... Třeba, že se choví bavit. Chodí pařit. A má ráda Dublin..."

Z nějakého důvodu jsem si prostě usmyslela, že už spolu prostě pařit nebudeme. Prostě nám to nikdy nešlo. Když si chtěl jít Ty, bylo mi v devíti případech z deseti špatně; když jsem chtěla jít jám musel jsi ráno vstávat, a tudíž jsme museli celý večer o něco zkrátit. Prostě to nefungovalo. Důvodů bylo víc.
Bavím se ráda, jen mám vlastní způsob, kterej je neslučitelnej asi s jakýmkoli typem vztahu. Já jsem vážně koketa. Nejde tomu zabránit. Neumim se ovládat. V momentě, kdy se začnu ovládat, už to není taková zábava. Jen jednou jsem se zvládla bavit tímhle způsobem a zároveň být s Tebou v jednou objektu - byl to náš první společný ples. Ano, ten ples, který byl začátkem konce našeho chození. To rozhodnutí pak bylo nevyvratitelné.
Já nevim, prostě to bylo vždycky takový zvláštní... Některý večery se dařily, většinou dokud ještě existoval Komín, tam se mi vždycky líbilo, byla tam pohodka, tancovali jsme, blbli, ideální... Ale Dublin :-/ Já nevim... Některý večery tam jsou k nezaplacení, člověk tam může křepčit, skákat, běhat, svíjet se, okolo banda kamarádů, nemá to chybu... A někdy tam stojíš a nemáš do čeho píchnout, lidi kolem jsou takový divný a jakmile nemáš hladinku alkoholu v krvi na nějakém solidnějším údaji, nedá se dělat absolutně nic.
Osud tomu chtěl, že zrovna takové prostředí nás čekalo téměř vždycky, když jsme se do Dublinu rozhodli vyrazit...
Mně prostě nikdy nepřišlo nějak otřesně zvláštní, že bychom chodili na své vlastní akce. Vždycky se mi líbilo, když jsem Ti mohla říct:
"Tak se měj krásně, doufám, že si to s klukama užiješ..." A fakt jsem to tak myslela... Je nám fakt málo, přece nebudeme pořád sedět doma... A přece nebude pořád sedět v hospodě bok po boku...
Vidíš, já ti říkala, že se máš vídat s jinejma lidma... Všechno by dopadlo úplně jinak...

Ok, přestávám poučovat, to už fakt dělat nebudu... Aspoň chvíli...

Dopis o zamilovanosti a rozšiřování obzorů

"Tak proč se nevídáš s jinejma holkama, zjistil bys, že je jich víc jinejch než já."
"Já bych to bral jako podvod."
"Co je to za blbost, já se vídám s jinejma klukama celou dobu?"
"No, to já už beru prostě jako podvod. Nemůžu se poznat s jinou holkou, když jsem s tebou."

Zamilovanost je chemická reakce, při níž se tělem šíří hormony štěstí - endorfiny. Činí nás zmatenými, otupělými, netečnými vůči okolí.
Z nějakého důvodu na mě nikdy nezačaly platit všechny ty poučky - prý, že se to ztratí, někdo říká půl roku, někdo rok, obzvlášť optimistické prognózy říkají, že to vydrží i osmnáct měsíců. Mě stačil jen pohled na Tebe. Když jsem Tě viděla přicházet o deset minut pozdě, na uších ta šílená sluchátka ode mně, nebo když jsi přiběhl po zápase, dres promočený potem, nebo jindy, když si nasadil ten svůj neviný kukuč, v ty chvíle i v jiné jsem se zamilovávala zas a znova. Celou tu dobu. Ani teď to neni o nic méně intenzivní.
Byl jsi tak výjimečný. Pořád jsi. A asi vždycky budeš... Nevím proč, nevím jak, prostě to tak je.
Jsem koketa od přírody, nemůžu si pomoct, jak se netočim ve společnosti chlapů, jsem nějak nesvá. Ale umím se ovládat, většinou. Tobě jsem věrná byla. Je jedno, že mám jiný názor na věrnost, myslím, že bych se vešla i do Tvých kritérií. Snažila jsem se. Ale nedokážu se prostě odříznout od všech ostaních, od svého okolí. Ze začátku bylo na Tobě tolik vidět, že Ti to vadí, tak... Tak jsem ti o tom prostě časem přestala říkat. A fakt se to uklidnilo. Ale nebrala jsem to, že bych se měla cítit špatně, bylo víc věcí, které Tě na mé osobě asi nezajímaly, tak proč to nepřidat k nim.
Rada do budoucnosti, nemusíš se zamilovat do každé osoby, se kterou se vyspíš. Obzvlášť když to je od první chvíle akce na jednu noc. Uvidíš sám časem... Některé věci pak bolí méně.
Nechci, aby to vyznělo, že tě z něčeho obviňuji. Neboj se, že bych nevěděla, jaké to je. Jen se asi umim lépe ovládat. Povedlo se mi něco podobného, u mě to teda byla poněkud platonická záležitost, ale zamilovaná jsem byla. A Tys mě k němu přivedl. Je to už rok a byla jsem do něj blázen. Myslela jsem na něj, zdálo se mi o něm, místo na Tebe jsem se dívala jen na něj. V tu dobu by stačilo jediné slůvko, jediný opravdový náznak zájmu, a opustila bych všechno, co jsem měla. Bylo by mi to jedno. Nehádali jsme se, všechno bylo v pohodě, bylo to jedno z těch lepších období, ale i tak, byla jsem zamilovaná a Ty jsi byl někde stranou.
Vyrovnala jsem se s tím a vybrala si - vybrala jsem si člověka, který mě miloval, který si mě vážil, který mi byl oporou - vybrala jsem si Tebe. A zamilovala se znovu, o něco méně riskantně, ale hodnotněji.