"Já už jsem ke konci věděl, že mi to prostě všechno projde. Věděl jsem, že ať udělám cokoliv, ty na to nic neřekneš..."
Jsi už tak velkej chlap a pořád to neumíš - ještě pořád ses nenaučil říkat ty dvě slova, DĚKUJI a PROMIŇ. Dvanáct písmen, pět slabik, ale jako by to bylo nemožné vyslovit.
Každej děláme chyby. V tom to není, že bychom se nějak naučili je nedělat. Staly by se z nám nějaké perfektní bytosti, které by vždy věděly, jak naložit se svým životem. Důležité je naučit se, jak s chybami pracovat... Jak převzít odpovědnost. A jak se omluvit. Není to zrovna nejlehčí. Je to možná těžší, než naučit se všechny české panovníky v chronologickém pořadí od roku 1212. Ale zvládnout se to dá, nakonec, člověk bez toho ve společnosti prostě nepřežije.
Nevím proč jsem Tě chtěla vždycky bránit, vždycky omlouvat. Něco ve mně prostě vždycky řikalo, že zatím není co řešit, tak proč to nafukovat do větších rozměrů. Nicméně některý věci jsem odkládat nedokázala.
Když jsem se Ti snažila říct, žes mě něčim naštval, nikdy to nikam nevedlo. Myslím si, že jsem nevyšilovala kvůli každý hlouposti, ale když už mě něco fakt oddělá, čekala bych, že se to budeš snažit pochopit, něco s tím udělat. Ale to Ty ne. Ty musíš mít vždycky vlastní přístup.
Vlastně byly dvě cesty, kterejma ses vydával, když se něco pokazilo. Buď ses okamžitě napravil, na dva tejdny z Tebe bylo naprostý zlatíčko, milující a obětavej přítel. Jenže za dva týdny jako by se nechumelilo. Druhá cesta byla o něco horší - něco mě zlobilo a Tys to místo omluvy radši obrátil proti mně.
To poroto jsem se Ti s některejma věcma přestala svěřovat. Prostě se to ve mně zablokovalo. Věděla jsem, že to není zdravý a že se v určitejch chvílích prostě musíš omluvit, nebo ze mě bude za chvíli uzlíček nervů. Jenže prostě jsem vždycky čekala, že Tě to napadne samotnýho. A světe div se, nenapadlo.
Říkala jsem Ti kolikrát, že na mě je poznat hned, že jsem naštvaná. I když třeba stokrát řeknu, že nejsem, stačí se mi podívat do očí a musíš hned vidět, jak na tom jsem. Oči - ty mě vždycky prozraděj.
Tolik bych si přála, abys apoň jednou převzal odpovědnost za to, co děláš. Za všechny ty blbosti. Za všechno, co mi kdy ublížilo. Nebo aspoň za jednu věc. Aby jsi jednou přišel a řekl:
"Je mi to líto, podělal jsem to. Neřikám, že už to nikdy neudělám, ale zkusím to."
Jsem tolik naivní?
Nechci tvrdit, že nedělím chyby. Za to, že jsme se rozešli, přebírám aspoň půlku zodpovědnosti. Dělám spoustu chyb, některý méně vědomě, u některejch si nemůžu pomoct. Ze spousty jsem se už poučila, některý ještě na řešení čekaj. Ale snažim se. Myslíš, že bys se mohl taky chvíli snažit? To by bylo fajn.
Odpustila bych Ti asi cokoli. Dokud by mi to za to stálo. Dokud bych věděla, že se s Tebou i přes to budu cítit fajn. Ještě pořád tomu věřim. Ale už mě to trochu opouští. Čím déle to Tvoje Promiň nepřichází, tím víc mám pocit, že Ti to až tak nevadilo, že Ti všechno procházelo. Tak už to dál ale fakt nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat