„Cítíte se ospalá, vaše víčka jsou stále těžší a těžší, stáváte se uvolněnou…“
„Co to… kde to k čertu jsem?“ Tak krajina je podivná. Buď jsem se zmenšila na velikost zápalkové hlavičky, nebo vše okolo mě, co bývalo malinké, vyrostlo do velikosti Chrysler Building.
Ty stromy byly opravdu podivné. Připomínaly přesličky, nebo podobné plevele, jenom ve větším měřítku.
„Asi jsem se zbláznila, tohle přece není možné. Je to jako špatný sen.“ Pokračovala jsem v průzkumu zvláštní krajiny. Připadala jsem si jako mraveneček na obchůzce svým teritoriem.
Najednou kolem mě prolétlo letadlo. Ale bylo to letadlo? Vydávalo to zvuk, jako dvojplošník ještě z éry černobílých filmů. Jenomže tomuhle křídla kmitala obrovskou rychlostí a byla … průhledná.
„Ježíši, to je nějaká velká, hnusná moucha.“ A nikde v okolí žádná plácačka.
Najednou bzučení ustalo. Rozběhla jsem se tím směrem, kudy „moucha“ letěla. Žádná moucha tam nebyla, jen obrovský ještěr. Zřejmě ještě žvýkal svou nedávnou oběť.
„Brr, kam jsem se to jenom dostala?“ Zpozoroval mě. Náhle bylo vše jak zpomalené. Obrátila jsem se na patě a chtěla utéct pryč. Nešlo to. Omotal mě svým dlouhým drsným jazykem. V půdě pode mnou zůstávaly dvě rýhy, to jak jsem se marně snažila vzdorovat síle obrovitého praještěra. Bojovala jsem jako o život. Vlastně jsem bojovala o život. Vtahoval mě do svých obrovských úst.
„Ne, ne… to přece… já takhle přece nemůžu skončit…ne…“
„Jakmile lusknu prsty, vzbudíte se a váš strach z hmyzu pomine.“ Procitla jsem.
„Myslím, že vaše sezení nebude mít vedlejší účinky, maximálně se dostaví panický strach z plazů. Ale toho vás milerád za dalších sto dolarů zbavím.“
„Díky, doktore.“ Podepsala jsem s úsměvem šek. „Vaše léčba je úžasná. Nepamatuji si nic, ale cítím, že můj strach z hmyzu je doopravdy pryč. Díky, doktore.“
