Místo, kam se ráda vracím

Je léto. Vzduch je těžký, horký… Příroda je ospalá, přestože slunce je vysoko na obloze. Ptáci se schovávají do korun stromů, lidé se na ulici vyskytují jen výjimečně.

Ale já jsem venku… Na sobě mám jen lehké letní šaty, na nohách sandály. Po boku se mi pohupuje taška přes rameno přeplněná dekou. V ruce nesu těžké černé pouzdro s kytarou.

Konečně jsem na místě. Mezi prsty mě lechtá svěží zelená travička prohřátá slunečními paprsky. Celý trávník je na slunci, jen místy vrhají stín stromy rostoucí opodál. Je tu ještě jeden stín, odlišný od ostatních. Stín vysoké kovové sochy… Sochy mistra Beethovena…

Přestože stín je dnes lákavý, svou deku rozkládám na slunci. Léto je v plném proudu a já se snažím nasbírat energii. Deka zlehka přikrývá zelený koberec, jako by se vznášela… Sundávám si boty, dosedám na zem… Vytahuji kytaru a zahraji pár akordů… Zdá se, že je lehce rozladěna… Zatímco se snažím najít dokonalý tón, přicházejí přátelé.

Pozdravíme se pokynutím hlavy. Nemluvíme. Jako by nikdo nechtěl zničit dnešní harmonii banalitou slov. Z pouzdra vyklouzne další kytara. Ozývá se další sada akordů. Můj kamarád je mnohem lepší než já. A tak poslouchám jeho soukromý koncert.

Zůstaneme zde celé odpoledne. Jak bude slunce putovat po obloze, my budeme posunovat deku vždy o kousek dál, vystavovat se jeho teplým dotekům. Nic nemůže narušit dokonalost tohoto okamžiku.

Je podzim. Opět začala škola a mě ubylo volného času. Slunce se pomalu přiobléká šedými mraky a i já už nechodím jen v šatech. Vracím se na naše místo. Bez deky a bez kytary. Mistr jako by posmutněl. Najednou se shůry začnou spouštět lehké kapky deště. Je jich víc a víc. Mistr pláče. Dnes neuslyší zvuk kytar, jen šepot vody. Po zemi skáčou kapky. Déšť nabývá na intenzitě, kapky jsou větší a těžší. Nechám se jimi laskat po obličeji. Nebe se zatáhlo temným šálem a nevypadá, že by se dnes ještě rozjasnilo.

Je zima. Opět se vracím na místo, kde jsem již byla tolikrát. Tráva je skryta pod bílou peřinou a mistr má bílou čepici a bílý kabátek. Dusné léto je již daleko za námi. Za námi jsou již i kytarové koncerty. Mistr už nepláče, jen odpočívá.

Je jaro. Příroda se probouzí k životu, mé místečko se opět zahaluje zeleným kobercem. Ještě není příliš teplo, ale již brzy se budu moci oddávat teplému hlazení slunečních paprsků. Stromy se zahalily do veselé zeleně a vše kolem je v květu. Mistrovi se na rameni usadil malý ptáček. Zpívá mu do ucha svou jarní skladbu. Začínám se těšit, až budu já a mí přátelé hrát pro pana Beethovena.

Je léto. Na sobě mám jen lehké letní šaty, na nohách sandály. Po boku se mi pohupuje taška přes rameno, v ruce nesu těžké černé pouzdro s kytarou…

Náhoda

Tak to všechno začalo. Nebyl to vášnivý příběh Romea a Julie, ani muzikálová romance Dannyho a Sandy, vlastně se to všechno událo drobnou náhodou.

Rána… a ticho… Okolo nás leží všechny naše věci. Ze všech lidí, do kterých jsem mohla vrazit, skočím do náručí klukovi, kterého zcela nenávidím.
„To chvíli nemůžeš dávat pozor? Jak se opovažuješ připlést se mi do cesty?“ Ječela jsem na toho chudáka, jako na největší nemehlo na světě. „Vidíš, cos udělal? Kdo to teď má sbírat?“ Beze slova se sehnul a udělal dvě hromádky. Hromádka mých věcí a jeho věcí. Tu svou zvedl a odešel. Vrhla jsem na něj vraždící pohled, zvedla svůj příděl a odešla druhou stranou. Snažila jsem se na tuto nehodu zapomenout.

Druhý den, když jsme se potkali u svých skříněk, věnoval mi opravdu žalostný pohled. Nepohla jsem ani brvou. Připravovala jsem se do školy. Cítila jsem jeho přítomnost stále blíž a blíž.
„Víš, já…“ Prudce jsem se otočila s nenávistí v obličeji. Nezapomenu mu to ponížení z minulého dne. „Zřejmě jsem čirou náhodou sebral něco, co patří tobě.“ Podával mi sešit s mojí osobní korespondencí. Tedy jenom částí. Velice osobní částí s více než šokujícím odhalením. Srdce jsem měla sevřené jako ve svěráku. „Promiň, ale četl jsem to.“ Jako obvykle se mi podíval hluboko do očí. Cítila jsem se nahá.
„Jak jsi mohl? Jak jsi jenom mohl? Co je ti do toho, co si s kým píšu?“ Začínala jsem být hysterická.
„Nejsi taková, jakou se děláš…“ Otočil se a odešel.

Přemýšlela jsem. O jeho slovech, o jeho očích, o něm. Nemohla jsem ho vyhnat z hlavy. Z nenávisti se stával odlišný cit. Když jsem ho potkala na chodbě, už jsem necítila nenávist. Jenže ještě pořád tu jsou přátelé. Tak náhlá změna? Zplodí posměch. Nikdy. Navrch se mé city nezměnily. Ale uvnitř tiše šílím.

Další ráno se naše pozice změnily. Nevšímal si mě. Nesnáším, když si mě někdo nevšímá.
„Víš, přemýšlela jsem, chtěla bych se ti omluvit, za ty moje hysterické scény. Už jsem prostě taková…“
„Já vím. Vždycky jsem to věděl. Čekal jsem, že se to změní.“
„Tys o tom věděl? O všem?“
„Samozřejmě.“ Usmál se. Jsem ráda, že se to změnilo. Chtěla jsem odejít. „Nechtěla bys večer někam jít?“
„Chtěla…“

Co se dá říct? Spousta lidí podobný příběh zažilo, spousta ho nepochopí. Ale jen ti, co ho prožili si mohou být jistí, co bylo dál.

bezejmenná

Tak je tu máme oba.Stojí sotva dva metry od sebe a vyměňují si pohledy. Smutné pohledy. Být to před čtvrt rokem, stáli by zde spolu, smáli by se a povídali si o všem možném. Ale ne teď. Etapa jejich vztahu, kdy byli přátelé, je definitivně pryč.

"Tak tohle je můj Martin." Stáli před branou skateparku a byli tři. Ona - její nejlepší kamarádka, a on - její přítel. "Už dlouho ti ho chci představit…" Ti dva se prohlíželi. Antipatie jim byla vidět ve výrazu obličeje. On se na ni díval povýšeně, jí se protivil. Párek mladých lidí se políbil a on odešel.
"Tak co na něj říkáš? Pěknej, viď?"
"Nevim… Vážně nevim, co na něj říct." Ani trochu se jí nelíbil. Mladý, rozmazlený zbohatlík…

Přijel trolejbus… Zkontrolovali, jestli spolu pojedou. Oba nastoupili, postavili se sotva patnáct centimetrů od sebe. Nemluvili, ale dívali se vzájemně do očí. Jeho byly jako vždy nevinně, smutně modré, její temně, zoufale zelené. Nemluvili.

"Rozešel se se mnou." Ta dívka plakala. "Prý teď chodí s jinou." Její nejlepší kamarádka plakala do telefonu. Začala ho nenávidět. To bylo před třemi lety.

V trolejbuse se uvolnila místa. Otočil se a neúmyslně se jí dotkl. Uvědomil si, co udělal. Stáli proti sobě, obličeje nebezpečně blízko. Stále si vyměňovali pohledy. Posadil se. Jí se sedět nechtělo. Postavila se přímo před něj. Pozoroval ji.

"Představ si, že ten blbec má skříňku přímo vedle mě!" Nastoupila do stejné školy jako on. Byla o rok mladší. "Dostávám kopřivku pokaždé, když ho vidím!" Nenáviděla ho. Svou nenávist mu dávala zcela najevo. Kdykoliv se potkali, vysmívala se mu. Dělala si z něj legraci.

Postoupila od něj dál. Pohodlně se na sedadle rozvalil, natáhl nohy. Ani ho nenapadlo pozorovat ji nenápadně. Bylo zjevné, že si prohlíží každý centimetr jejího těla. Laskal ji očima, přesto nenašel odvahu ji oslovit.

"Už je tu zas ten debil." Seděla uprostřed party a vysmívala se mu. Všichni se mu smáli. On byl sám. "Moc nečum a vypadni!" Náhle zjistila, že překročila mez. Krátce se jí podíval do očí, svěsil hlavu, otočil se a odešel. Uvědomila si, že se mu líbí.

Trolejbus zastavil. Čekal je pěkný kus společné cesty. Šli beze slova. Ještě před pár měsíci chodili domů spolu. Povídali si. Vyprávěl jí o rodině, o zvířecích miláčcích, o sobě. Možná tenkrát věděli, že jeden druhého miluje. Dnes ale šli smutně vedle sebe, jako by se vůbec neznali. Ona svěsila hlavu, on nervózně potahoval z cigarety.

Něco se změnilo. Chovala se jinak.
"Opustila jsem Davida. Možná, že jsem zamilovaná." Neexistovalo "možná". Věděla to jistě. Tušila, že to bude víc než zamilovanost. "Začnu se s ním normálně bavit. Bez smíchu. Známe se dlouho, snad můžeme být ještě přátelé." Milovala ho.

Došli na místo, kde se obvykle rozdělili. Často s ní šel dál. Často si povídali, takže zapomněli na čas i na celý svět. Došli na ono místo, podívali se na sebe. Jako by se loučili. Přešel ulici, ona šla rovně. Ještě jednou se na sebe ohlédli. Smutně pokračovali dál v cestě.

Byla šťastná. I on byl šťastný. Přestala ho trápit a vysmívat se mu.
"Hele, ty chodíš s Martinem?" Usmála se, ale zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Pořád se na sebe tak smějete, tak to pár lidí včetně mě zajímalo." Tyhle rozhovory ji, zdá se bavily. Byla šťastná.

Potkali se ve škole. Byla s kamarádkou, smála se, vypadala s ní šťastně. Ale chybělo jí něco, co sama nazývala láskou. Chyběl jí on. Zastavily se. Povídaly si. Zajímalo ho, o čem si ty dvě povídají. Popošel k nim blíž a pozorovali ji. Sledoval její úsměv. Jejich oči se potkaly. Znervózněla. Úsměv zmizel. Přemluvila kamarádku a odešly. Ale neotočily se zády, prošly kolem něj.

"Líbíš se mi. Už nevim, co s tim." Když mu to řekla, Zdál se nervóznější než kdy dřív. Nevěřil jí. Po tom, co se mu dva roky jen smála mu to připadalo jen jako další její hra.
"Já… Já už někoho mám." Bylo to jediné, co ho v té chvíli napadlo. Otočila se a utekla. Ten den hodně plakala.

"Měla bys něco udělat, pořád ho miluješ." Její přátelé měli pravdu. Nedokáže skrýt, že ho miluje. Nedokáže ani zapomenout, že ten chlapec existuje. Ani na den ho nemilovala o nic míň, než když si to uvědomila.

Tenkrát měl svátek. Pomalu se blížila zima. Ona měla schůzku s jedním chlapcem. Potkali se v baru. Ona byla zmatená, nevěděla co, ani koho chce. Byla zmatená, protože stála na hranici mezi láskou a nenávistí. A on ji pozoroval. Jeho lehoučce modré oči sledovaly každý její pohyb. Opíjela se v touze dosáhnout alespoň na chvíli vlastního rozhodnutí. Měl svátek a ona věděla, že ho miluje. A nepřestane.

Bylo chladno. Blížila se zima a zdálo se, že brzy napadne sníh. Už ho milovala celý rok. Bylo to nejdelší poblouznění jejího života. Ten den měl svátek. Jejich pohledy začínaly být nesnesitelné, oba věděli, že se něco musí stát. Měl opět svátek, stáli proti sobě a dívali se vzájemně do oči… Jejich oči byly tak blízko u sebe, ústa se téměř dotýkala…
"Všechno nejlepší…"

Dva hrnky kávy

  Seděl v malé, útulné hospůdce a před sebou měl dva hrnky kávy. Svůj pohled upíral kamsi do středu stolu a káva stydla. Už se nepohnul téměř půl hodiny.
"Dává si na čas, že? Ale nebojte, ona nakonec přijde." Nikki se snažila být co nejvlídnější. Pracovala tady už téměř tři roky a měla tak možnost seznámit se s různými druhy lidí. Už viděla zklamané obličeje lidí, kterým někdo nepřišel na domluvenou schůzku, a tak si mohla dovolit s těmito lidmi jednat určitým způsobem.
"Ona nepřijde…" Nemluvil, spíš šeptal, jako by ani neměl sílu o čemkoli se bavit.
"Ale co to povídáte, jste milý chlapík. Vás by tu určitě nenechala jen tak sedět. Určitě sedí někde v autě v zácpě a trhá si vlasy, že promarňuje šanci být zde s vámi. Jen se trochu pousmějte, každou chvílí určitě otevře dveře." Snažila se mu zvednout náladu a trochu ho povzbudit. Proč by se měl tak mladý, krásný muž trápit. Zrovna dnes, když je tak svěží letní večer. Každý by měl být v tuto chvíli šťastný a užívat si života.
"To jistě… Každou chvílí…" Nikki se zvedla a pokračovala dále v utírání stolů. Už bylo téměř devět hodin, slunce zapadalo a na město se snášelo šero noci.
Nikki z nějakého důvodu nemohla z toho mladíka spustit oči. Pořád jen seděl a nehybně upíral svůj pohled kamsi do neznáma. Bylo na něm cosi zvláštního, cosi, co ji nutilo, aby k němu přisedla a vyslechla jeho příběh. A přesto věděla, že nemá nejmenší právo poslouchat, co ho tíží.
"Podívejte, za chvíli mám padla, a tak mě napadlo, že bych tu kávu s vámi mohla vypít já. Ta dívka už asi nedorazí. Uznávám, že jsem se mýlila. Ale to přece není konec světa. Mě můžete říct vše, co jste dnes chtěl říct jí. Co vás tíží? Proč jste tak smutný? Musíte se dát do pořádku. Vždyť tohle trápení přece nemá smysl… Tak řekněte něco… Nechcete novou kávu? Tahle už je studená. Hm? Dám si ji s vámi…" Nikki se snažila, seč mohla, jen aby upoutala alespoň mladíkův pohled. Pro něj však okolní svět neexistoval. Jako by tu ani nebyl. Snad ani nepostřehl, že se Nikki zvedla a přinesla dva šálky čerstvé kávy.
V tuhle dobu tu nebylo moc lidí. Všichni se stahovali do města za zábavou a hospody na periferii už nebyly v kurzu. Teď tu byl klid. Kromě Nikki a její kolegyně tu bylo jen několik lidí. Vzadu u okna seděla mladá dvojice. Chlapec svíral dívčiny ruce, jako by je chránil před světlem a díval se dívce hluboko do očí. Snad jsou poprvé spolu sami a právě proto si vybrali tento lokál. Daleko od přátel a rodiny vyznávají jeden druhému lásku. Snad plánují, jak světu říct, že on miluje ji a ona jeho. Je těžké udržet lásku při životě v dnešní uspěchané společnosti. Na lásku už není místo a čas. Snad utekli a odpočívají před dlouhou cestou životem, který se s lidmi nemazlí. Snad cítili, že právě dnes bude ten správný čas schovat se zrovna tady - na místě, kde je nikdo nebude obtěžovat. Každý si dnes všímá svého a nemá zájem o ostatní.
V hospůdce tedy moc lidí nebylo. Nikki, její kolegyně, mladý pár a ten smutný mladík. Kdo ví, kde se tu právě dnes vzal on. Kdo ví, proč jeho přítelkyně nepřišla. Nikki u posunula kávu přímo pod nos.
"Dejte si, no tak, horká káva vám udělá dobře. Pomůže vám. Zahřeje. A pak mi snad povíte, co vás trápí." Tentokrát ji asi vnímal, protože automaticky sáhl po šálku a usrkl si toho výtečného brazilského nápoje.

"Chcete vědět, proč nepřišla?" Téměř ho nebylo slyšet, hlasivky mu po namáhavém dni vypovídaly službu. Nikki tiše přikývla plna napětí a očekávání. "Chcete vědět, proč tu celou dobu tak sedím s dvěma hrnky kávy?" Na chvíli se odmlčel. "Od chvíle, kdy jsem ji uviděl, byla světlem mého života. Seděla s kamarádkou v podobné hospůdce, já seděl o stůl dál s několika přáteli. Byla prostě úžasná. Její pohled a úsměv se mi ihned zaryly hluboko do srdce. Ten den, co jsem ji poprvé uviděl, jsem se s ní i seznámil. Byla tak milá, vlídná a usměvavá. Od první chvíle jsem ji miloval. Nedovedu ani spočítat, kolikrát jsem s ní takhle seděl nad hrnkem kávy a jen se blažil pohledem na ni. Brzo se z nás stali přátelé. Velice dobří přátelé. Přesto náš vztah nikdy nepřekročil hranice přátelství. Znali jsme vzájemně každý detail svého těla i duše." Hlas se mu zlomil. Jako by se mu naráz vybavily všechny vzpomínky na ni. Jako by všechny ty vzpomínky zasloužily, aby na několik minut ztichl.
Najednou opět nabral síly a rozhodl se pokračovat. Poprvé zvedl hlavu a zadíval se Nikki do očí. Nikdy nic podobného neviděla. Zdálo se, že z jeho očí zmizel veškerý život, jako by byly prázdné.
"Viděla jste ten párek lidí tam vzadu? Přesně tak jsme vypadali my. Pro všechny kolem jsme byli pár, ale my jsme přesto věděli, že se všichni mýlí. My jsme byli přátelé. Snad tisíckrát jsem na ní čekal na podobných místech, seděl jsem u stolů pro dva, před sebou dva hrnky kávy. Byl jsem zvyklý na její pozdní příchody a věděl jsem, co jí mám objednat. Vždy se přiřítila s nejméně desetiminutovým zpožděním a se spoustou důvodů, proč nepřišla včas. Byla vždy tak roztomilá, když se snažila vysvětlovat, proč jde pozdě. Prostě jsem jí jen chytil ze ruce, jako tamten chlapec a poslouchal, co má na srdci. V hlavě jsem si přehrával tucty způsobů, jak jí říct, že jí miluji, ale vždy to skončilo odmítnutím. Nikdy jsem se neodvážil říct jí, co cítím. Dnes jsem jí chtěl vše vysvětlit." Nikki byla dojatá. Sama prožila několik neúspěšných vztahů a tento příběh ji málem přiměl k pláči. Soucítila s tím mladíkem a věděla, že se mezi nimi každou minutou vytváří pevnější pouto. Pravděpodobně ho už nikdy neuvidí, přesto cítila, že na něj nikdy nezapomene.
"Uvidíte, že nakonec dostanete svou šanci. Řeknete jí o svých citech a vše skončí stejně jako v pohádkách - svatbou. Říkáte, že jste zvyklý na její pozdní příchody. Když nepřišla dnes, domluvíte se s ní na jindy. Uvidíte, vše dobře dopadne." Mladík jen smutně kroutil hlavou. Nic, co by Nikki řekla, by jeho situaci nezměnilo. On se prostě trápil. Věděl víc než Nikki. Jedinou téměř neslyšnou větou Nikki vše vysvětlil.
"Ona dnes dopoledne zemřela."

Nehoda

„Promiň, promiň, já… To jsem fakt nechtěl, já… Promiň…“ Na víc se nezmohl.
„Ale jo, je to dobrý.“ Nakonec já se taky na víc nezmohla.

Tak dopadá to nevinné kočkování, to přátelské pošťuchování, to nenásilné popichování. Jak moc byl nenásilné jsme se oba uvědomili, až když jsem ležela na trávníku rozmáčeném podzimním deštěm a držela se za kotník.

„ Je ti dobře? Stalo se ti něco? Bolí tě něco?“ Bylo až neuvěřitelné s jakou rychlostí na mě chrlil otázky a já nemohla vymyslet odpověď ani na jednu.
„Už jsem ti řekla, že je to dobrý. Nic se mi nestalo.“ Snad jsem tomu v onu chvíli i věřila. Až do té doby než jsem se pokusila zvednout. V jednu chvíli jsem cítila šílenou bolest i naprostý nezájem mého kotníku uposlechnout rozkaz mého mozku. Snad všechny mé mozkové buňky křičely: Vstaň! Jen můj kotník prohlásil razantní Ne. Spadla jsem na zem stejně rychle, jako jsem se pokoušela vstát. Dopadla jsem opravdu tvrdě.

„Nepovídej, že je to dobrý, když není. Co s tím máš?“ Zdál se opravdu rozrušený. Snad se i bál.
„Já nevim, co s tim mám. Měl bys to vědět ty, to tys mě tam hodil.“ To jsem přehnala. Tónem hlasu jsem mu ublížila.
„Už jsem se ti omluvil. Omluvím se ale znova. Fakt promiň, promiň, já jsem…“
„Dost! Nechtěl bys mi raději pomoct nahoru? Je tu dost zima.“

Pomohl mi. Nikdy jsem ho neviděla tak citlivého, tak hodného. On se opravdu bál.
„Vezmu tě do nemocnice. Musíš na rentgen. Chvíli počkej, vytáhnu motorku.“
„Ne, Davide, počkej, já nikam nechci.“ Už to neslyšel. Jeho reakce byly opravdu rychlé. Nikdy jsem ho neviděla takového.

A konec příběhu? Mám sádru. Kulhá se mi dobře, díky za optání.

Krajina snů a skutečnosti

Je tma. Do místnosti proniká jen několik paprsků jemně zeleného světla. Protínají tmu svými světelnými meči. Našla jsem místo, kde by mělo být okno, odtud proudí do místnosti nejvíce světla. Nahmatávám kliku a otvírám novému dni cestu dovnitř. Prudký záblesk světla mě dočasně oslepil. Pomalu rozpoznávám obrysy okolního světa… Vysoké stromy, typické pro tuto oblast. Dlouhý zelený kmen, na němž je usazena zeleno-červená koule, nebo kužel… Ano, stromy… Tak tomu zde říkají. Dál už jen zelená tráva. Celý povrch země je tvořen trávou. A nad tím vším červená obloha. Čistě rudá, stejně jako skvrny v korunách stromů. Je tu nový den, nový život. Okolo mě projížděly stovky aut. Všechna byla fádní, můj pohled přeskakoval z jednoho na druhé. Jedno mě upoutalo. Bylo červené, jasně červené a připomínalo mi něco, co jsem již někde zahlédla. Byl to intenzivní pocit, stejně jako ona barva. Přešla jsem ulici a pokračovala v cestě do zaměstnání. Má mysl byla zahalena červeným pláštěm. Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému, než přemýšlení o červené.
Přemýšlení, kde jsem tuto barvu pozorovala. Přemýšlení, proč jsou tyto pocity tak silné. Přešla jsem k oknu. Ze své kanceláře mám výhled na celé město. Ulicemi proudí zástupy lidí, silnice jsou zaplněné dopravními prostředky. Vše je šedé. Domy, okna, lidé, auta i obloha je šedá. Slunce se marně snaží protrhnout mlhu a dodat okolí trochu barvy. Do mysli mi opět vstupuje vzpomínka na červenou. Odcházím domů.
Vysoké stromy – dlouhé zelené kmeny se zeleno-červenými koulemi a kužely navrchu. Spousty zelené trávy pod sytě červenou oblohou. Vydávám se na cestu. Mé nohy pohlcuje hustý trávník. Dolů od kolen není nic, jen záplava jednolité barvy travní zeleně. Povrch je zvlněný – místy jsem vysoko nad okolím a hned opět v nížině. Začíná se mi točit hlava. Ulehám na záda, dívám se na nebe. Jeho barva je tolik intenzivní, že zahltí vše v mysli. Zavírám oči a přemýšlím o dnešním snu. O světě, kde je vše šedé.

Kino

Seděli v kině a snažili se plně soustředit na film. Přesto se jim to vůbec nedařilo. Každou chvílí zachycovala jeho pohled, cítila, jak očima prozkoumává každý záhyb její kůže a ptá se sám sebe, čím se zasloužil o její pozornost. Pomalu otočila hlavu a zadívala se mu do očí. To krátké setkání jejich pohledů vypovědělo mnohem víc, než všechna ta posezení u hrnku kávy, kterými prošli. Začal pomalu přibližovat svá ústa k jejím. Čím blíž byl, tím víc byl nervózní. Ani ona nemohla zůstat v klidu. Čekal je první polibek, věc, která měla změnit dosavadní rozměry jejich známosti. Opatrně se dotkla jeho ruky, jejich prsty se automaticky propletly. Dodali si vzájemně odvahy. Už chybělo jen několik milimetrů, aby se jejich ústa konečně dotkla. Ozval se mocný zvuk detonace. Ústřední hrdina právě zneškodnil několik nepřátel. Oba se pousmáli a opřeli se opět o sedadla. Jejich ruce ale zůstaly propleteny.