Je léto. Vzduch je těžký, horký… Příroda je ospalá, přestože slunce je vysoko na obloze. Ptáci se schovávají do korun stromů, lidé se na ulici vyskytují jen výjimečně.
Ale já jsem venku… Na sobě mám jen lehké letní šaty, na nohách sandály. Po boku se mi pohupuje taška přes rameno přeplněná dekou. V ruce nesu těžké černé pouzdro s kytarou.
Konečně jsem na místě. Mezi prsty mě lechtá svěží zelená travička prohřátá slunečními paprsky. Celý trávník je na slunci, jen místy vrhají stín stromy rostoucí opodál. Je tu ještě jeden stín, odlišný od ostatních. Stín vysoké kovové sochy… Sochy mistra Beethovena…
Přestože stín je dnes lákavý, svou deku rozkládám na slunci. Léto je v plném proudu a já se snažím nasbírat energii. Deka zlehka přikrývá zelený koberec, jako by se vznášela… Sundávám si boty, dosedám na zem… Vytahuji kytaru a zahraji pár akordů… Zdá se, že je lehce rozladěna… Zatímco se snažím najít dokonalý tón, přicházejí přátelé.
Pozdravíme se pokynutím hlavy. Nemluvíme. Jako by nikdo nechtěl zničit dnešní harmonii banalitou slov. Z pouzdra vyklouzne další kytara. Ozývá se další sada akordů. Můj kamarád je mnohem lepší než já. A tak poslouchám jeho soukromý koncert.
Zůstaneme zde celé odpoledne. Jak bude slunce putovat po obloze, my budeme posunovat deku vždy o kousek dál, vystavovat se jeho teplým dotekům. Nic nemůže narušit dokonalost tohoto okamžiku.
Je podzim. Opět začala škola a mě ubylo volného času. Slunce se pomalu přiobléká šedými mraky a i já už nechodím jen v šatech. Vracím se na naše místo. Bez deky a bez kytary. Mistr jako by posmutněl. Najednou se shůry začnou spouštět lehké kapky deště. Je jich víc a víc. Mistr pláče. Dnes neuslyší zvuk kytar, jen šepot vody. Po zemi skáčou kapky. Déšť nabývá na intenzitě, kapky jsou větší a těžší. Nechám se jimi laskat po obličeji. Nebe se zatáhlo temným šálem a nevypadá, že by se dnes ještě rozjasnilo.
Je zima. Opět se vracím na místo, kde jsem již byla tolikrát. Tráva je skryta pod bílou peřinou a mistr má bílou čepici a bílý kabátek. Dusné léto je již daleko za námi. Za námi jsou již i kytarové koncerty. Mistr už nepláče, jen odpočívá.
Je jaro. Příroda se probouzí k životu, mé místečko se opět zahaluje zeleným kobercem. Ještě není příliš teplo, ale již brzy se budu moci oddávat teplému hlazení slunečních paprsků. Stromy se zahalily do veselé zeleně a vše kolem je v květu. Mistrovi se na rameni usadil malý ptáček. Zpívá mu do ucha svou jarní skladbu. Začínám se těšit, až budu já a mí přátelé hrát pro pana Beethovena.
Je léto. Na sobě mám jen lehké letní šaty, na nohách sandály. Po boku se mi pohupuje taška přes rameno, v ruce nesu těžké černé pouzdro s kytarou…
Žádné komentáře:
Okomentovat