Je tma. Do místnosti proniká jen několik paprsků jemně zeleného světla. Protínají tmu svými světelnými meči. Našla jsem místo, kde by mělo být okno, odtud proudí do místnosti nejvíce světla. Nahmatávám kliku a otvírám novému dni cestu dovnitř. Prudký záblesk světla mě dočasně oslepil. Pomalu rozpoznávám obrysy okolního světa… Vysoké stromy, typické pro tuto oblast. Dlouhý zelený kmen, na němž je usazena zeleno-červená koule, nebo kužel… Ano, stromy… Tak tomu zde říkají. Dál už jen zelená tráva. Celý povrch země je tvořen trávou. A nad tím vším červená obloha. Čistě rudá, stejně jako skvrny v korunách stromů. Je tu nový den, nový život. Okolo mě projížděly stovky aut. Všechna byla fádní, můj pohled přeskakoval z jednoho na druhé. Jedno mě upoutalo. Bylo červené, jasně červené a připomínalo mi něco, co jsem již někde zahlédla. Byl to intenzivní pocit, stejně jako ona barva. Přešla jsem ulici a pokračovala v cestě do zaměstnání. Má mysl byla zahalena červeným pláštěm. Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému, než přemýšlení o červené.
Přemýšlení, kde jsem tuto barvu pozorovala. Přemýšlení, proč jsou tyto pocity tak silné. Přešla jsem k oknu. Ze své kanceláře mám výhled na celé město. Ulicemi proudí zástupy lidí, silnice jsou zaplněné dopravními prostředky. Vše je šedé. Domy, okna, lidé, auta i obloha je šedá. Slunce se marně snaží protrhnout mlhu a dodat okolí trochu barvy. Do mysli mi opět vstupuje vzpomínka na červenou. Odcházím domů.
Vysoké stromy – dlouhé zelené kmeny se zeleno-červenými koulemi a kužely navrchu. Spousty zelené trávy pod sytě červenou oblohou. Vydávám se na cestu. Mé nohy pohlcuje hustý trávník. Dolů od kolen není nic, jen záplava jednolité barvy travní zeleně. Povrch je zvlněný – místy jsem vysoko nad okolím a hned opět v nížině. Začíná se mi točit hlava. Ulehám na záda, dívám se na nebe. Jeho barva je tolik intenzivní, že zahltí vše v mysli. Zavírám oči a přemýšlím o dnešním snu. O světě, kde je vše šedé.
Žádné komentáře:
Okomentovat