Zobrazují se příspěvky se štítkemRecenze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemRecenze. Zobrazit všechny příspěvky

2006-10-15

The Break-Up - vítězná recenze (Yellow 2006/15)

Jak lehké je napsat recenzi na vlastní život?
Tenhle film mi dal opravdu zabrat. Stáli jsme ve zličínském multiplexu a přemýšleli, na co půjdeme. Na Piráty? Na Dům u jezera? Nabídka veliká, my se nemohli rozhodnout. Pak nás napadlo – půjdeme na Rozchod. Jenifer Aniston, Vince Vaughn, záruka perfektní podívané. O tom filmu mluví všichni, tak proč se nepobavit.
Pobavit se? Proč jsme si jen mysleli, že to bude komedie?
Celé to začne perfektně, Vince se doslova vetře Jen do života, tak originálně, jak jen to jde. Která z nás by mu nepodlehla? Pak se děj přenese o pár let dál, to je ta chvíle, kdy se diváci začnou ve filmu sami poznávat. I já jsem poznala sebe. Vince a Jen jsou párem, jako všichni ostatní, mají své problémy, hádají se o hloupostech, ale mají se pořád rádi. Až do té poslední hádky. Během té se rozejdou, definitivně. Definitivně? Jak definitivní je rozchod, když toho druhého stále milujete? A oni se milují, stále stejně, rozchod nerozchod, jen si to nedokáží říct. Místo toho budou doufat, že přijde ten druhý, omluví se a změní to, co už asi změnit nejde.
Ještě jeden malý problém je na snadě – oni spolu bydlí. A stejně paličatě, jako se nehodlají omlouvat, se nechtějí ani stěhovat. Navzájem si provádějí naschvály, jejichž jedinou obětí je vždy ten, kdo si naplánoval ponížit toho druhého. Situace se postupem času stává stále více beznadějnější.
Film má svým způsobem šťastný konec, alespoň jeden z nich si uvědomí, jaký byl hlupák. Už je ale pozdě, oba jsou tak vysílení nejen vztahem samotným, ale i rozchodem a následným dohadováním. Je pozdě, aniž by sami chtěli, ten rozešli se doopravdy definitivně.
Ten film se mnou doopravdy pohnul. Možná proto, že se sama v podobné situaci nacházím. Na svém vztahu jsem taky vždy pracovala, přála si trochu vstřícnosti, ale nikdy nedokázala definovat, co by to vlastně mělo být. Bohužel ani můj ex nebyl telepat, nedokázal vyčíst z mých unavených pohledů, že jediné, co potřebuji, je to, aby se taky chvíli snažil sám. A teď už je pozdě, teď už se nesnažíme ani jeden.
Na filmu oceňuji především realističnost. Nebyl to jeden z těch filmů, kde se milenci pohádají, oba se k smrti stápí a nakonec se k sobě vrátí s tím, že už se nikdy od sebe nevzdálí na krok. Charaktery obou postav byly tak civilní, že se v nich může najít doopravdy každý. A když se tak doopravdy stane, každý má možnost sám si ověřit, jak úžasný vztah to vlastně má. Procitnout v pravý čas, to je klíč ke štěstí.

2002-12-18

Sen

Sen

Je sobota a já usilovně přemýšlím, kam se večer vypařím z domu. Do ruky beru svůj mobilní telepohon a obvolávám kamarády. Jedinou světlou možností na večerní zábavu je kino. Dávaj film s Melem Gibsonem Signs, na MTV dávaj fakt masivní reklamu, jak je to dobrej film, celá Praha je tim zahlcená, mě však láká něco jinýho. Je to ten předfilm – Sen – 21 minutovej záběr na Karla Rodena. To může bejt dost dobrý… „Jedná se o příběh osamělého muže, který se ve snu vrací zpět do bolestné minulosti.“ No proč ne…

Na podzim roku 2001 se v roztečském zámeckém parku ozvalo první klapnutí předznamenávající zrod vize Miloše J. Kohouta, známého to výtvarníka filmů Akumulátor, Kolja, nebo Válka barev, tentokrát vžitého do role režiséra a scénáristy…

Tak se mi to povedlo, se dvěma nic netušícími přáteli jsem se usadila pěkně v první řadě a čekala, co přijde. Vlastně jsem dost zvědavá, ten filmík by moh bejt dost dobrej, Rodena mám ráda, už to by mělo tomu filmu přidat na kvalitě.

Podzimní počasí, strom pozvolna pozbývající listí, rozbahněný park… Z celého okolí dýchá zvláštní atmosféra anti-reality, iluze a napětí… Najednou se za téměř holými větvemi stromu začne objevovat lidská postava, schoulená na studené parkové lavičce. Při bližším pohledu poznáváme zanedbaného muže středního věku, který přestože se právě oddává spánku, stále vypadá, jako by ho něco pronásledovalo.


Náhle se objevuje malá holčička s jakoby porcelánovým obličejem, spoustou zacuchaných vlasů, oblečená do růžových šatečků, jaké nosí mrkací panenky… Mává spáčovi ručkou před obličejem, ten se však ne a ne probudit… Tak si tedy nachází jiný objekt zájmu. Poblíž stojí starý holubník, již dávno však obsazený krysami namísto holuby. Děvče chce vidět víc, a tak pomalu stoupá po stupínkách směrem k vnitřnímu prostoru holubníku… Ozývá se hlasité prasknutí…

Zděšený muž náhle procitá… Zdá se, že mu onen zvuk cosi připomněl. Rozhlíží se, ale marně hledá děvčátko, které se ho jen o několik minut dříve snažilo probudit. Nahlíží dovnitř do holubníku, po holčičce však není ani vidu ani slechu… Náhle se začínají objevovat přeludy… Přeludy, které přesně vystihují stav mužovy mysli… Přeludy, které se zarývají do každé buňky jeho těla… Přeludy, které ho obviňují ze zločinu ze všech nejhoršího… On ji zabil…

Začínám ztrácet dech. Tak tenhle film mě asi dnes nenechá v klidu vyspat. Začíná rozkládat mé vnímání reality a skládat ho v jiné posloupnosti… Už asi nikdy nebudu vidět filmy stejně. Vše se zdá být naprosto dokonalé – kamera, zvuky i herecké výkony… Tenhle film má náboj, ani nevim, jestli ho budu schopná celej přijmout. Fakt se začínám topit v pocitech blaha…

Náhle se scéna změnila z prostředí parku na rozložité schodiště jednoho z domů na Smíchově. Ozývá se křik ženy a tlumené nárazy dvou zápasících lidských těl… Objevuje se k smrti vyděšená žena nápadně podobná oné malé holčičce z parku, křičící o pomoc a snažící se uprchnout ze spárů nevítaného hosta. Na toho ze zadu útočí muž, ve kterém po čase poznáváme onoho spícího muže z lavičky, ovšem mnohem míň zanedbaného. Najednou se v přítmí schodiště zablýskne revolver. Muži se očividně přou o vše, co mají – o život, lásku, o prostý pocit vítězství… Jejich zápolící těla náhle ztrácejí rovnováhu a propletena se kutálí po schodech dolů. Ozývá se ohlušující rána a ta vyděšená žena klesá k zemi… Muž z parku k ní utíká, ale nestihne už nic víc než plakat nad jejím života pozbylým tělem… On ji ale nezabil…

Po náročné postprodukci přišla konečně premiéra – konala se 5.září v pražském kině Blaník, k nám se film dostal jen o několik dní později. Veškeré osazenstvo sálu bylo asi dost překvapeno, ostatně i já jsem si tuto reakci zažila. Málokdo se pozastavil nad technickou dokonalostí a silným lyrickým nábojem. Protože ve filmu padly sotva dvě věty a zbytek byl divákovi předložen vizuálně, na což soudobý průměrný divák není zvyklý ani připraven, většina lidí odešla jaksi zklamána. Čekali dalších akčních 15 minut, místo toho jim však byl předhozen jakýsi neforemný nástin děje… Přesto se našli i tací, co byli tím filmem nadšení stejně jako já. Takoví, co překonali ten odlišný způsob podání a nechali se unést tou salvou pocitů a stavů. Snad nás bylo dost.