Rakev se pomalu spouštěla do čerstvě vyhloubené jámy. Pohřbu se účastnilo asi čtyřicet lidí, ale rodinných příslušníků tu bylo velmi málo. V čele truchlících stála mladá vdova v černém kostýmku, obličej přikrytý černým závojem, a sledovala, jak se tělo jejího milovaného muže navždy noří do tmy a zapomnění. Přestože cítila téměř neúnosný žal, neprolila jedinou slzu. Chtěla si zapamatovat každý okamžik jasně, nezkresleně, prokazovala tak čest jedinému muži, kterého kdy opravdu milovala. Když rakev zaduněla při dopadu na dno hrobu, tiše hlesla:
„Buď navždy sbohem, miláčku.“
Kromě vdovy se pohřbu zúčastnila i jiná výrazná osobnost - mladý muž velice podobný tomu, nad kterým se již brzy zavře země. Měl jen o málo výraznější rysy, na tváři mu chybělo mateřské znaménko a v očích se mu zrcadlily zkušenosti, které za posledních pár let nabral.
Sešlost se začala pomalu rozcházet, všichni pozůstalí postupně projevovali soustrast vdově i bratru zesnulého. Za chvíli už u čerstvého hrobu stáli pouze dva lidé. Louise stále hleděla na rakev na dně jámy, William však očima sledoval ji. Před několika hodinami naposledy vydechl jeho mladší bratr, ale on se nedokázal soustředit na nic jiného, než na svou touhu. Jeho několikrát zlomené srdce se chvělo touhou po další ráně, už nedokázal dál čekat.
Williamovo tělo se pomalu dalo do pohybu. Pomalu směřoval za svým cílem, nespouštěl Louise z očí. Zastavil se, až když se jeho tělo téměř dotýkalo jejího.
„Moc mě mrzí, co se stalo. Ale neměla byses uzavírat před světem. Doufám, že nehodláš být jednou z těch, co navždy vzpomínají na svého manžela a už nikdy neuvěří v lásku jiného muže. Víš, Louise, kdykoli budeš něco potřebovat… Jsem ti k dispozici.“
Louise pomalu otočila hlavu jeho směrem a zahleděla se mu do očí. V tu chvíli viděl tu bezmeznou prázdnotu, jako by všechen život, který se jí kdysi zračil v očích, rázem vyprchal.
„Co se mi tím snažíš naznačit?“
„Jen že budu stát vždy při tobě. Já tě nikdy neopustím, slibuji. Asi bych se měl nastěhovat zpět do domu, konec konců, i já jsem jeho majitelem.“ Louisin výraz se začal pozvolna měnit od naprostého odevzdání ke zlobě.
„Mám to chápat tak, že opět začínáš s tou starou písničkou? Tvůj bratr byl zrovna pohřben, jeho tělo ještě ani nevychladlo a ty už se mě snažíš získat. Jestli myslíš, že jsi konečně vyhrál, tak se pěkně mýlíš. To, že tvůj bratr zemřel, neznamená, že se automaticky vydám tobě. Nech mě už jednou provždy být.“
William byl její reakcí překvapen. Snad si doopravdy myslel, že mu Louise padne kolem krku jako už mnohokrát. Ale happy end se nekonal, přestože se už zbavil svého celoživotního soka. Nevěděl, co má dělat, ale byl si jistý, že ji prostě získat musí.
***
Bylo jim sotva šestnáct let, když byli seznámeni. Když tehdy Louise pohodila svou zlatou hřívou, byl William naprosto ztracen. Oproti ní byl ještě malým chlapcem, přestože byl víc jak o půl roku starší. Vedle ní se cítil nezkušený, ale nemohl na ni ani na vteřinku přestat myslet. Během jediné chvilky se stal posedlým. Nikdy nic podobného necítil, a tak se zároveň dost bál. Vzplanul v něm prudký oheň vášně a on nebyl schopen ho zmírnit.
Louise brzy pochopila, jakou má nad Williamem moc. Navíc se jí ten zmatený mladíček doopravdy líbil. Čas od času se s ním sešla a poseděla s ním u hrnku kávy. Měli si o čem povídat, Louise poznávala jeho myšlenkové pochody, William se bažil pohledem na ni. Později se s ním začala scházet téměř denně a mátla ho víc a víc. Dlouhou dobu si jen hrála, nepočítala s ním do budoucna, byl její dokonale tvarovanou loutkou.
***
Přesto ji osud donutil ukončit veškeré manipulování a uvolnit průchod svým citům. Jednou se objevila u Williamových dveří zmáčená deštěm a s vyděšenýma očima. Místo pozdravu podala jen strohé vysvětlení.
„Moje máma… Dneska umřela… Já nevěděla, kam jít.“ William nic neřekl, pouze ji pomalu, opatrně přitiskl na své tělo. V tu chvíli ucítil jak se její drobné mokré tělíčko klepe a jak jí ramena škubou tlumeným vzlykotem. Tehdy byla ona malým, zmateným dítětem a William byl jediný, kdo ji mohl ochránit před zlým okolním světem. Jejich pozice se rázem prohodily - William mohl nyní dělat cokoli. Mohl dál udržovat jejich povrchní vztah, anebo si mohl konečně splnit sen, přimět Louise, aby ho milovala.
O měsíc později by Louise málokdo poznal. Snad se doopravdy zamilovala, snad jí vyhovoval ten klid, který jí vztah s Williamem poskytoval. Cítila se lépe, i když musela zařizovat vše kolem pohřbu a pozůstalosti. Lousin otec je opustil, ještě když byla nemluvně, a od té doby se k nim nehlásil. Dokonce se neukázal ani na pohřbu Louisiny matky. Louise se rázem stala sirotkem, ale přesto se dokázala ovládnout. William jí pomáhal, jak jen mohl. Rozhodla se prodat rodný dům a koupit si byt v centru města. Vypočítala si, že ze zbylých peněz zvládne bez problémů dostudovat, aniž by si musela hledat práci. Zbývaly jí už necelé dva roky do maturity, pak už jí mohlo být všechno jedno. Věděla, že si najde práci a že si půjde tvrdě za svým. Neměla potřebu vše rozpitvávat a bát se svého osudu. Vždy věděla, co chce. A také, že toho dosáhne.
***
Zůstala stát ve dveřích, jako by ji zasáhl blesk. Dívala se do známého obličeje, ale přesto se od Williamova lišil. Měl dlouhé tmavé vlasy svázané do ohonu, daleko ohnivější oči a velkou kulatou pihu na tváři. Louise na něj bez pohnutí zírala.
„William měl pravdu, jsi nádherná. Jel si ještě něco zařídit do města, ale máš tu chvilku počkat. Snad nepohrdneš mou společností.“ Louise se ohromena usadila v křesle v obývacím pokoji a snažila se zatím vytáhnout z toho usměvavého chlapce co nejvíce informací. Po chvilce už věděla, že se jmenuje Jake a že je mladším bratrem Williama. Fascinoval ji. Byl mnohem kouzelnější než William, měl v sobě tolik magnetismu, jako nikdo, koho kdy spatřila. V jediný okamžik si představila tisíc hříchů a ve všech figuroval Jake. Ani si nevšimla, že přišel William, existoval pro ni jen jeho bratr. Vzbudil v ní city, o kterých si Louise myslela, že je nikdy cítit nebude.
***
„Uvědomuješ si vůbec, co děláme?“ Louise se jen vzrušeně pousmála a pokračovala v dobývání Jakea z přebytečného oblečení. Jemu to jako odpověď stačilo. Přestal naslouchat volání svědomí, že se hodlá pomilovat s dívkou svého bratra. Hodil vše za hlavu a nechal se unášet svými city a instinkty. Věděl, že ji neskutečně miluje, snad víc než jeho bratr. Její chlad vůči Williamovi se opětovně násobil, čím více se zvyšovaly sympatie vůči Jakeovi. William byl odstrčen a nemohl to nijak změnit. Kdyby věděl, co se v tuto chvíli děje s jeho dívkou, byl by asi daleko rozčilenější. On si však zvykl na Louisino ledové srdce a situoval se do role mučedníka. Každý den trpěl pro svou lásku, ale nehodlal se jí vzdát. Zapudil všechny myšlenky na to, že ho Louise nemiluje a tajně doufal, že jen své city neumí vyjádřit a projevit. Ona se ve svých citech ale vyznala moc dobře. Zatímco on si kdesi seděl ve svém slepém klidu, Louise se zmítala na loži s jeho bratrem. A nevypadala, že by si něco vyčítala, nebo že by ji stravoval chlad a neschopnost vyjádřit své city. Naopak, nořila se do vášně a nechala se unášet na vlnách touhy. Poprvé v životě nemusela nic předstírat a byla doopravdy šťastná.
***
„Chci, abys věděl, že ničeho nelituji. To, co se mezi námi stalo, bylo opravdové. Nic jsem nehrála, jsem s tebou vážně šťastná. Já… Nikdy jsem nic podobného necítila…“ Jake se pousmál, zvolna se naklonil přes stůl a chytil její ruce do svých. Dlouho se jí díval do očí. Když se s ním sešla před restaurací, byla plná obav, že s ní chce Jake vše v klidu skončit. Ale tím, že tak něžně položil své ruce na její, se ji snažil uklidnit. Jake chtěl jen východisko ze situace, do které se dostali. Nechtěl být dál jen bratrem jejího přítele, se kterým se čas od času miluje, chtěl být jejím jediným přítelem, nechtěl se o ni dělit. Chtěl, aby si vybrala jeho. Louise si byla jistá, koho z bratrů miluje, přesto se ale bála rozchodu s Williamem. Pomohl jí v těch nejhorších časech a celé roky ji věrně miloval. A teď ho má opustit kvůli jeho vlastnímu bratrovi. Doopravdy se začala bát…
***
William seděl v zatemnělém pokoji s hlavou v rukou, když se ozvalo tiché zaklepání. Po chvilce ticha do místnosti pomalu pronikl proužek světla. Jake se snažil co nejšetrněji přerušit Williamovo rozjímání.
„Opustila mě kvůli tobě. Řekla mi to. Řekla mi, že miluje tebe. Ne mě… Tebe… Jak si mi to jen mohl udělat? Byla to jediné, co jsem kdy chtěl, a tys mi ji sebral. Mohl jsi mít jakoukoli jinou… Ale ty jsi musel omámit zrovna Louise…“ Jake se v záplavě výčitek doopravdy zastyděl, ale s Louise si slíbili, že si nebudou nic vyčítat. Nereagoval na Williamův monolog a tiše za sebou zavřel dveře. Pochopil, že mu teď nemůže nijak pomoct.
William rychle vymyslel plán bitvy. Uvědomil si, že se nevzdával nároku na Louisinu lásku už celé roky, tak proč by měl složit zbraně právě teď. Louise sice chodí s jeho bratrem, ale to mu mohlo být docela jedno. Jakeovi taky nevadilo, když sváděl Louise za Williamovými zády. Nic si nevyčítal. Tak teď bude bojovat on. Pochopil, že na Louise nezabere žádné nadbíhání ani srdceryvné scény. Bylo mu jasné, že ji musí ochromit svou vyrovnaností a sílou. Musí být nad věcí a nesmí se dál krčit.
Jake s Louise byli jak hrdličky. Byla celkem překvapená, že se William zachoval zrovna takhle. Od doby, co se s ním rozešla jí nikdy nic nevyčetl, dokonce s ní vycházel lépe než kdy dřív. Snad ho ta láska přešla. Louise měla sto chutí získat si Williama zpět. Najednou jí chyběla ta jeho bezmezná oddanost a moc nad jeho osudem. Jake byl mnohem svéráznější a samostatnější. Šel si za svým cílem bez ohledu na Louise. Necenil si jí tak jako William, nebyla pro něj tou nejsvatější světicí, ani nejcennějším drahokamem. To Louise trochu mrzelo, ale Jakea milovala a nechtěla o něj přijít. Přesto ji nahlodávala touha po Williamově pozornosti. Tato touha ji stravovala natolik, že byla ochotná trochu zariskovat. Při nejbližší možné příležitosti hodlala použít svůj půvab a přitáhnout si Williama zpět.
William se nehodlal bránit. Když před ním opět Louise plaše klopila zrak a svůdně se kousala do spodního rtu, bylo mu jasné, že přišla jeho chvíle - chvíle reconquisty, opětovného dobytí srdce Louisina. Jenže marně doufal, že ji získá napořád. Louise se ale jen chtěla dostat opět do sedla. Podvedla Jakea, podvedla i Williama. Ale byla spokojená. Přestože svého činu nelitovala, cítila, že by o něm měl Jake vědět. Když si kdysi stanovovali své meze, slíbili si i naprostou upřímnost. Vyložila Jakeovi, jak se věci mají, řekla mu i o své sobecké touze být nejvyšším bodem žebříčku hodnot svého protějšku. Svou obhajobu zvládla dokonale. Jake dokonce uznal, že ji nemůže plně vinit. Věnoval jí málo pozornosti, a tak není divu, že hledala to, co jí William poskytoval dříve zcela bezděčně. Jake Louise nejen odpustil, ale byli spolu mnohem šťastnější než kdy dřív.
***
Před velkým bílým domem zastavilo stěhovací auto plné Louisiných věcí. Už pár týdnů byla vdanou paní a po dlouhých líbánkách se konečně odhodlala přestěhovat k manželovi. Ještě z ní nevyprchala ta blaženost ze změny rodinného stavu, ale už v ní začala hlodat myšlenka na společné soužití jak s Jakem tak s Williamem. Naivně doufala, že se její manželství obejde bez problémů. Když se ráno vypotácela z pokoje do kuchyně pro trochu kávy, nemohla se divit, že se srazila s Williamem. Chvíli se na ní díval, pak se usmál a pohladil ji po vlasech.
„Víš, vlastně jsem rád, že jsi tu. I když jsi ženou mého bratra, jsem stejně rád, že tě mám nablízku. Pohled na tebe mi dodává odvahu v boji s celým světem.“ Louise se pousmála a namířila si to i s hrnkem zpátky do postele, v tuto chvíli bohužel prázdné. Jake pracoval většinu dní od brzkého rána, a tak se Louise často budila opuštěna. William jí pak dělal společnost.
Stál v kuchyni pevně zapřený o linku a snažil se zvládnout svůj vztek a žárlivost. Už ho unavovalo to divadlo, co hrál na Louise a Jakea. Hrál postavu vyrovnaného muže plného odpuštění, kterému vůbec nevadí, že si jeho jediná láska vybrala jeho bratra. Ale on nebyl vůbec vyrovnaný, krev v hlavě se mu vařila, měl chuť spáchat něco šíleného. A taky že ano. Obrátil se a šel přesně do toho pokoje, ve kterém se před časem ztratila Louise. Rázně vzal za kliku, otevřel dveře a jeho rozhodnutí se ještě upevnilo. Louise ležela klidně v posteli, zřejmě spala a netušila k čemu se schyluje. William za sebou zavřel, pomalu otočil klíčem v zámku a pak ho hodil kamsi do rohu místnosti. V tu chvíli Louise procitla. Divila se, co dělá William v její ložnici, ale na delší analýzu už neměla čas. Pomalu si stáhl triko a rozepnul kalhoty. Stále nic nechápala, ale předtucha ji donutila vyskočit z postele, William ji však rázně shodil zpět a chystal se ulevit všem svým potřebám. Přestože se Louise bránila, seč mohla, proti jeho velkému tělu neměla šanci, nepomohl ji ani křik. Ten nezkušený plachý kluk, zdá se, urazil velký kus cesty od svého původního já…
***
Omluvil se jí snad tisíckrát, ale nikdy ho doopravdy neposlouchala. Jake se nic nedozvěděl, a tak mu bylo divné, že se William tak najednou rozhodl odstěhovat, ale on si stál za svým. Tvrdil, že chce mladým manželům dát víc prostoru. Louise na jeho odchod nijak nereagovala, ale v duši by byla nejraději, kdyby Williama už nikdy neviděla. Ani jí tak nešlo o to, že po ní tak toužil, ale že takový čin vůbec nečekala a bála se, čeho je ještě schopen. William se nastěhoval do prvního volného bytu, o kterém slyšel. Ironií osudu bylo, že byl o patro níž než Louisin bývalý byt - místo, kde spolu strávily nejlepší chvíle svého života. Williama začínaly napadat čím dál šílenější myšlenky. A ve své samotě je mohl rozvíjet do ještě šílenějších plánů…
***
Po Jakeově pohřbu byl dům neskutečně prázdný. Snad proto se Louise nakonec nechala přemluvit a vpustila si Williama zpět do života a do domu. Pro jistotu se však na noc zamykala. Uzavřeli příměří, Jakeova smrt je znova sblížila. Trávili spolu stále víc a víc času a Louise začala pomalu zapomínat na Williamův zločin. Jednou si vzpomněla, že má William ve své knihovně knížku, kterou si už dlouho chce přečíst. Když se ji snažila opatrně vyprostit z jejího místa, vypadl společně s ní i sešit v silnějších deskách a na podlaze se otevřel. Louise poznala Williamovo písmo, ale nechtěla mu zasahovat do soukromí, tak se chystala jeho deník vrátit na původní místo. Ve chvíli, kdy se skláněla, aby ho sebrala, všimla si věty, která ji přeci jenom donutila zasáhnout do Williamova soukromí. „Je to šílenost, ale musí to být. Jake musí umřít. Jen tak můžu získat Louise zpět. Musí umřít!“
