Jordan Cale

„Tady Jordan Cale, CTV News.“ Červená kontrolka kamery zhasla. „Sakra, už toho mám dost, jedem domů.“ Další hnusnej den v mym hnusnym životě. A to je teprv poledne… Nechci ani myslet na to, co mě dneska ještě čeká. No, aspoň jsem si jistá, že až tenhle záznam shlédne šéf, zavolá si mě opět pěkně na kobereček. Ale co, je mi to naprosto fuk… Jsem to nejlepší, co má, nedovolí si mi dát konečně padáka. Snažim se už o to ale dost dlouho. Vždycky se musim začít smát, když si vzpomenu na tu příhodu s Dawsonovic psem. Tenkrát jsem měla jet točit opravdu vzrušující případ, kdy měl vnuk stařičkým Dawsonům utýrat psa. Ti dva staříci byli na toho svýho čoklíka fakt fixovaný. No, co se dalo dělat, pustila jsem se do toho a ouha, pravda byla trochu jiná. Starouškové byli tak trochu skrblíci, poté co mladýho Dawsona propustili z práce a opustila ho žena, neměl ten chudák ani na jídlo. On toho psa taky doopravdy miloval. Jednou, když za nim ten pes takhle v noci přišel, skončil jako šťavnatá pečínka. Nu což, hlad je hlad. Když jsme tenkrát tu reportáž pustili do éteru, vážně sem myslela, že to šéfík nerozdejchá. Obličej mu zrudnul, celej se nafouknul, vypadal jako ty balónky z pouti, co nafukujete a nafukujete, než prasknou. No, i on tenkrát vybouchnul. Nadával v jednom kuse na ten muj zpropadenej charakter, že sem břídil, co neumí natočit jedinou reportáž, jak on řekne. Tenkrát volal snad všechny svatý. Bylo by to v pohodě, celý to jeho kázání by už mělo konec, kdybych se nezačala smát. Chápete, on tam kolem mě lítal, zdůrazňoval svojí pozici a nadával na moji tvrdohlavost a já dostala výbuch smíchu. Ale ne takovej, že bych se pousmála, já se začala na celý kolo řehtat. Vyhodil mě z kanceláře a tejden se mnou nemluvil. No, ale pak mě stejně zavolal a dal mi za úkol natočit další reportáž. Jó, v tu chvíli sem byla vítěz, ostatně jako vždy.

„Panebože, Jordan zpomal, všechny nás jednou zabiješ. Vim, že tobě je to fuk, ale já bych se rád dožil výplaty.“ Srabík, co z toho, že pojedu pomalu. Co z toho, že se nevybouráme. Co z toho, že dojedu do kanclu a ten tlusťoch si mě pozve zas na půlhodinový kázání. Co z toho, že dostanu další výplatu, sou to jen prachy. Kdyby nebyly peníze, svět by byl v klidu. Ne jako teď. Procházíš se po městě a musíš bejt neustále ve střehu, aby tě někdo nezabil kvuli prašivejm dvaceti dolarum. Tohle je tak hnusnej svět, nejradši bych proklela Boha, nebo toho, kdo tohle všechno vlastně stvořil. To snad nebyl Bůh. Ten by přece nebyl tak blbej, aby dal lidem absolutní moc nad jejich osudem. Nemoh by stvořit takový idiůtky, co si oblíknou triko z trinitrotoluenu a jdou někam odpálit pár lidskejch hlav. Idiůtci, co se považujou za vykonavatele Boží vůle. Ne, ani Bůh nemoh stvořit něco tak blbýho. Ale s tim já nic neudělám. Ani dělat nechci. Život už bejt hnusnější nemůže, ať už se zabiju v autě, zabijou mě na ulici, nebo jestli mi nějakej extremista ustřelí hlavu. Taková už dnešní společnost prostě je, a já s tim nic dělat nehodlám.

Sakra, tři hodiny v tahu a já ještě ani nesnídala. No co, padám vodsud než mě ten slizoun nechá předvolat. Myslim, že mám ještě tak dvě minuty než si doprohlídne dnešní reportáž a zařve to jeho –

„Přiveďte mi sem někdo sakra tu malou spisovatelku Jordan, než se vážně rozčílim!“ Jo, to bylo vono. Takže já mizim, mám přece právo na pauzu na oběd. Tohle sem prostě neslyšela. Aspoň že ten výtah jezdí, jak má. A spadnout se mu taky nechce, takže dneska žádný vzrušení asi nebude.

Hnusná ulice v hnusnym městě, no co bych čekala. Za rohem je tu jedno umaštěný bistro, zalezu tam aspoň na dvě hodiny do boxu a ať se šéfík třeba vztekne.
„Jordan, hej, Jordan, slyšíš?“ Tenhle hlásek mě vždycky vyprudí. To je ta malá husička, Carrey, sekretářka mého milovaného šéfíka. No, budu jí ještě chvíli ignorovat, třeba jí to běhání v podpatcích omrzí.

„Jordan! Jordan, zpomal, to jsem já Carrey, slyšíš mě, to jsem já!“ Unavuje mě, strašně mě unavuje. Pootočim se a pak se uvidí.

„Uf, Jordan, ty jsi mi dala, já už myslela, že mě snad ignoruješ.“

„Ale né, Carrey, co tě to napadlo, vždyť víš, jak je tohle město hlučný. Prostě jsem to tvoje volání přeslechla.“

„Oh, to já přece vím.“ Je to vážně husa, někdy mám vážně chuť říct jí, co si o ní a jejím IQ doopravdy myslím. No, ale nechám to na jindy. Ona nemůže za to, že jí Pánbůh místo mozku nadělil prsa. „Víš, teď nemůžeš ven, šéf se strašně zlobí kvůli tomu, co jste natočili. Musíš za ním, chce si s tebou promluvit, vážně, Jordan, vypadal, že se moc zlobí.“

„Jé, Carrey, jsi moc hodná, že se za mnou takhle ženeš, tobě na mě doopravdy záleží, já vím. Můžeš, prosím, říct šéfovi, že jsem hned u něj, skočím si tamhle naproti přes ulici pro cigarety a noviny a hned zase jedu nahoru, dobře. Jsi vážně moc hodná.“ Je to zvláštní, očka jí zamžikala naprostým blahem, zavlnila se, otočila a vrátila se zpět do budovy Central Television. Je tak hloupoučká, nepoznala, že si z ní jen dělám legraci. No, uvidíme, kolik je toho ještě šéfík schopný unést.

„Ahoj Jordan, zase utíkáš před šéfem?“ Tenhle chlapík byl snad jedinej člověk, kterýho jsem schopná v tomhle zpropadenym světě snýst. Občas věřim, že mě docela chápe. Patří mu tohle zapadlý bistro a musim uznat, že má celkem slušnou návštěvnost. Kdo ví proč ho maj lidi rádi. Zalezla jsem si do svýho oblíbenýho boxu a během chvíle jsem už měla na stole kafíčko a balíček cigaret. To je obsluha, to si nechám líbit. No, řekla bych, že mám pár hodin času, aspoň si můžu projet, všechno, co jsem za poslední dobu nestíhala. Všechny ty články, co jsem dřív psala pro noviny. To bylo všechno dřív, než jsem se zaprodala televizi. To jsem ještě měla úroveň. Ale to, co dělám teď… Nechápu, jak jsem mohla tak klesnout. Na škole jsem byla vždycky za hvězdu, skvělej průměr, několik vítězství v různejch soutěžích, všichni se kolem mě motali, i když jsem neházela úsměvy na všechny strany. Když jsem pak dostala stipendium, začala jsem bejt nepříjemnější a nepříjemnější. No, aspoň mi všichni ti lidi dali konečně pokoj. A co je ze mě teď? Obyčejná televizní reportérka, co pohrdá všema hodnotama lidský společnosti.

Uplynuly asi dvě hodiny a já se probírala vzpomínkama na starý časy… Všechny ty články, co jsem psala pro noviny, všechny ty ocenění, byla sem několikrát zvolena zaměstnancem měsíce, nejlepší redaktorkou roku, moje články dosahovaly vysoký úrovně. A pak přišla ta nabídka od CTV. Sledovali moji práci pro noviny a rádi by mě zaměstnali coby redaktorku televizních zpráv. A já to vzala. Tohle jsem si měla přeci jenom líp rozmyslet. No, to už je minulost, vzpomínky jsou na nic, musim jen přežít další den. Tak si teď pudu aspoň na chvíli pohrát se šéfíkem. Když jsem se blížila k jeho kanceláři, zaregistrovala jsem vyděšený pohled Carrey.

„Bože, Jordan, my už mysleli, že se ti něco stalo. Víš, jak jsou tyhle ulice nebezpečný. Pan Harris je strašně naštvanej. Čeká na tebe už dvě hodiny! Je tam s nim nějakej chlap, neměla bys jim tohle dělat.“ Vypadala tak vyděšeně. Byla tak k smíchu.

„Jé, to je mi líto, něco mi do toho přišlo. Tak já to teda jdu vyřídit. Jsi moc hodná, Carrey.“ Nikdy si z ní nepřestanu dělat srandu. Je tak sladká, když si myslí, že je užitečná. Musim se fakt držet, abych se zas nezačla smát. Chudák holka.

„Harrisi, prý mě sháníte, tak jsem teda tady.“ Sotva mě šéfík uviděl, začal se zase nafukovat. Ten chlap má problém, možná by mu někdo měl už konečně koupit kolečkový křeslo a poslat ho v něm na odpočinek.

„Ty malá, protivná spisovatelko, kde si sakra byla? Kdo si myslíš, že si?“ Vstal ze svýho křesla a blížil se ke mně jako lev ke své oběti.

„Ale no tak, šéfe. Přece tady před hostem nebudeme řešit naše osobní problémy. Měl byste už vědět, že některý věci se nemají vytahovat za práh domova.“ Šéfík se zabořil zpátky do toho svýho velkýho koženýho křesla.

„Ty jedna… No nic… Petersi, toto je Cale. Jordan, tohle je tvůj nový kameraman.“
„Cože? Dyť já mám svýho kameramana. Toho srabíka, jak se jenom jmenuje…“
„Tvůj bývalý kameraman se jmenuje Sam Evans. Už dlouho se chystal odjet na školení a dnes si podal oficiální žádost. S okamžitou platností.“ Ten srabík, určitě ho tak vyděsila ta dnešní jízda domu. No co, chybět mi nebude. Víc by mě zajímalo, kdo sakra je ten Peters. Vypadá to s nim na pěkný problémy. Myslim, že tohle bude šéfíkova definitivní pomsta. „Zítra s tebou tedy pojede Peters, nikoli Evans. Můžeš mu hned říct detaily o zítřejší reportáži. A to je pro dnešek vše, vypadni, už se na tebe nechci dívat.“

„Jó, taky vás, Harrisi, miluju.“

„Tak hele, chlapečku, tady platěj akorát moje pravidla. Zapomeň na Harrise, ten je naprosto neschopnej, tvý stížnosti nikdy nepadnou na úrodnou půdu. Rozumíš? Tvý názory tu nikoho nezajímaj, tak si je laskavě nech pro sebe.“ Moje obvyklý řečičky na vymezení mojí autority. Je lepší to těmhle nováčkum říct hned, než aby pak dělali nějaký neočekávaný výpady. Většinou se dost vyděsili a koukali, jak malý zraněný zvířátka. Tenhle byl ale jinej. On se za celou tu dobu, co nás Harris představil, nepřestal usmívat. Fakt mě to štvalo. Myslela jsem si hned, že s nim budou problémy. Ale on mu ten hřebínek brzo spadne.

„A nenapadlo tě někdy, že by se to mohlo změnit? Uvidíme se zítra.“

„Nezmění se to, dokud tu budu já, bude vše při starym, rozumíš?“ Ale to už jsem komunikovala jen s jeho zády.

Další ráno, novej den a žádná změna. Pořád stejně hnusnej život, pořád stejný hnusný město a čeká mě další hnusná reportáž pro CTV. Před domem na mě čekal v autě Peters, zdá se, že ten včerejší rozhovor nakonec pochopil a nebude dělat potíže. Ne že bych ho měla proto radši, ale aspoň mám klid. Dnešek by měl bejt celkem v pohodě, natáčíme tady ve městě, takže budu mít vše dřív z krku.

„Tam nemůžeš stát.“ Asi jsem zakřikla, že Peters vše pochopil.

„Můžeš to zopakovat? Asi jsem se přeslechla. Neříkala jsem ti včera, že tady o tvý řeči nikdo nestojí?“ Zatracený nováčci, nikdy nic nepochopěj napoprvý.

„Tady nejde o moje řeči, ale tam prostě nemůžeš stát, Jordan. Nebudeš na záznamu vidět.“
„Hele, chlapečku, zaprvý pro tebe nejsem Jordan, ale Cale a za druhý jsem už řekla, že mi tady nikdo do ničeho kecat nebude.“ Ten Peters s sebou přines akorát problémy, věděla jsem to, už když jsem ho viděla v Harrisově kanclu. Zatracený nováčci. Ale mě tu nikdo bordel dělat nebude.

„Sakra, co to je? Přiveďte mi sem urychleně tu malou protivu Cale, než si pro ní pudu sám!“ Co mu sakra je? Dyť dneska jsem si nic nepřimejšlela a držela jsem se toho, co mi předepsal. Co mu sakra přelítlo přes nos?

„Co se děje, šéfe?“ Nasadila jsem ten nejnevinnější a nejnechápavější pohled, co umim. Ten tlusťoch byl celej rudej a nafouklej. Jako sopka před výbuchem.

„To už, Jordan, trochu přeháníš, ne? Zvyk sem si na vše, na všechny ty tvý úpravy, ale co je sakra tohle?“ V jeho kanceláři měl takový malý kino. Obrovská televize a kolem různý přístroje, videa, no prostě všechna možná technika. Na obrazovce se zrovna míhalo světlo a stíny. Nepochopila jsem hned, na co se to vlastně dívám, až když jsem se zaposlouchala. Můj hlas, moje dnešní reportáž, byla naprosto zničená, veškerej obraz byl prostě na nic. Na nic jsem nečekala, na Harrise jsem se vykašlala a vypadla pryč.

„Hej, ty!“ Zase ten jeho svatouškovskej úsměv. Už mě vážně štve.
„Ahoj Jordan, nejmenuju se Ty, ale Mike. Oukej?“ Idiot. Co si to vůbec dovoluje?
„Už jsem ti jednou řikala, že pro tebe nejsem žádná Jordan, ale Cale. A taky mě vůbec nezajímá, jak se jmenuješ, budu ti řikat, jak já uznám za vhodný, rozumíš? Ale na tom teď nezáleží, tu dnešní reportáž si pěkně zvoral, rozumíš? Ale já to za tebe žehlit nebudu. Pěkně si sežer, co sis navařil.“

„Ale Jordan, to jsem nezvoral já. Zvorala si to ty! Já ti řikal, že tam prostě nemůžeš stát, že na záznamu pak nebudeš vidět. Ale tys trvala na svým. Řekla jsi, že ti do toho nikdo kecat nebude a dopadlo to, jak to dopadlo. To sem nezvoral já. A teď si to můžeš sežrat sama.“ Co? No to ne, to už si ze mě dělá srandu.

„Tys to asi nepochopil. ZVORAL SI TO! Ne já… I kdybych se rozhodla zalízt si třeba do kanálu, tys to měl natočit tak, aby se to dalo vysílat. Tohle se ztrhne z výplaty jenom tobě. Seš nováček, já mam autoritu, proti mně tu nikdo nepude. Ani ten tlusťoch.“ Ani na chvíli se nepřestal usmívat. Parchant, s tim budou takový problémy. Ale co, já se ještě postarám, aby si u moc času nepobyl. To se může spolehnout.

„Ty si vážně myslíš, že máš pravdu, co? Ale já znám ten typ holek, jako jsi ty. Na škole jsi byla určitě vždycky za hvězdu. Bylas ta, co má za všech podmínek skvělej průměr, ta, co několikrát vyhrála literární soutěže. Ta, co se kolem ní všichni točej, ale ona nevidí přes špičku svýho nosu. Ta, co je na každýho nepříjemná, ta, co nikdy nemilovala.“ Nechápu to, tvrdí o mě něco takovýho a já nejsem schopná vyslovit ani jeden argument, nejsem schopná se pohnout. Co se to jen děje? „A víš proč takovej typ holek znám? Na škole jsem jednu takovou miloval. Nikdy se na mě ani nepodívala, byl jsem pro ní míň než vzduch, přesto jsem věděl, že jí chápu mnohem víc, než všichni ty její pochlebníčci. Chápeš? Nikdy jsem s ní ani nemluvil, ale taky jsem ji nikdy nepřestal milovat… Jmenovala se Jenny…“ Cože? To ne… Já se jmenuju Jenny… Jordan je jen pseudonym. Co to má sakra znamenat? Legrace? Vždyť přece… JÁ JSEM JENNY!