…věnováno Laře, za to, že mi promluvila do duše…
„Prosím tě, neříkej, že to byla chyba. Nebyla jsi snad šťastná?“
„Právě, že byla. Byla, to je minulej čas.“
„V tom případě to nebyla chyba.“
„Ale…“ Už neměla, co říct. Když se nad tím zamyslela, nikdy nebyla šťastnější než v době, kdy byla s ním. Ale její zloba překryla vše krásné a Joanne byla najednou zatrpklá, cynická a osamělá. Všechno si představovala jinak a najednou neměla nic.
---
Když poprvé uviděla Richarda, bylo to Joanne zřejmě nejdůležitějším okamžikem jejího krátkého života. První, co spatřila, byl ten nejkrásnější úsměv, který kdy viděl. A který patřil pouze jí. To ji vyvedlo z míry. Ale nedokázala od něj odtrhnout oči. A stejně tak on od ní.
Dokázala se s ním seznámit v naprosto rekordním čase. Během týdne ukončila veškeré snahy o poblouznění dosavadního objektu zájmu a připravila si ty nejmilejší úsměvy a sexy pohledy. Byla si jistá, že s Richardem může být doopravdy šťastná; přestože ho viděla sotva pět minut, okamžitě se jí zaryl pod kůži a spěšně si dral cestu vstříc jejímu srdci.
Už v době, co se seznámili, byl cítit ten zvláštní magnetismus, který je k sobě přitahoval. Od počátku se topili v očích toho druhého. Vytvořili si svůj vlastní svět, do kterého jim nikdo a nic nemohlo zasáhnout. Trávili spolu odpoledne, večery i noci, bez ohledu na školu, rodiče a přátele. Byli spolu, co mohli chtít víc…
Joannin život se začal opět měnit, vzdávala se všech zlozvyků, přestala kouřit, pít, vypadala vyrovnaněji a šťastněji než kdy dřív. Měnila se doslova před očima. I Ricka přestali přátelé poznávat, pozvolna se měnil ze sebestředného floutka na obětavého gentlemana plného citu. Vzájemný vliv Jo a Dicka byl příliš velký, než aby dokázali být jen přátelé… Možná proto muselo vše skončit…
---
Joanne měla najednou o čem přemýšlet – to, co jí Lara řekla, dávalo doopravdy smysl. Jak jen mohla zapomenout, jak byla šťastná… Jenže Jo pořád cítila, co cítila… A strašně to bolelo…
„Joanne… Joanne Peterson… Kde se tu bereš?“ Když pomalu zvedla zrak a zpozorovala toho, kdo ji oslovil celým jménem, což doopravdy nesnáší, poznala muže, co ji neustále nevědomě trápí…
„Ahoj, Dicku, měla bych se zeptat spíš já… Myslela jsem, že ses chtěl přestěhovat… Richard vždy považoval opětování pozdravu za podnět k objetí. Zatímco pevně tisknul Joannino tělo, ona se snažila definovat své pocity. Přestože ho už tak dlouho neviděla, pořád cítila všechen ten zmatek z dění posledních pár měsíců. Když ji pustil, málem se neudržela na nohou… Všechny pocity, které se v poslední době snažila zablokovat, se jí jediným dotekem vrátily. Setkání jejich těl ji zranilo víc, než by ji bylo zranilo bodnutí nožem.
---
„Richard má jinou holku, vědělas to?“ Jo si v tu chvíli myslela, že snad sní. Jediná věta dokázala otočit její životní stezku o 180°… Vždyť to byl sotva den, co se neviděli…
„Pojď se mnou večer ven, Jo… Prosím… Chci abys tam byla… V klubu je fakt super akce, byl bych strašně rád, kdybys tam se mnou šla… Dlouho jsme spolu nikde nebyli.. Tak se nenech přemlouvat.“
„Prosím tě, Dicku, nech toho… Víš, že už na tohle nejsem… Chci mít dneska večer klid… Obejdeš se tam i beze mě, uvidíš…“
Ale, Jo… Já tě tam chci mít…“
„Promiň, fakt se mi nikam večer nechce…“
Začaly se jí podlamovat nohy, cítila se dost zmateně. Dick pro ní byl prvním i posledním a ona pro něj najednou neznamená vůbec nic. Když se konečně přiměla k tomu, aby vešla dovnitř, veškeré zděšení už bylo překryto sebevědomou maskou. Se všemi se pozdravila, ale stále ještě neviděla Richarda. Až když otočila hlavu… Seděl tam s mladinkou blondýnkou. O tolik mladší než Joanne a Richard. Jo najednou pozbyla všech sil i sebevědomí, sotva ovládala slzy, které se jí hrnuly vstříc oč ním kanálkům. Nejradši by utekla pryč, ztratila se ze zemského povrchu. Místo toho však byla nutit tomu pronikavému modro-šedému pohledu. Byla nucena podívat se mu až do duše a najít vysvětlení. To se jí bohužel nepovedlo, a tak jen odevzdaně sledovala, jak se na něj to mrně tiskne.
„Co se s tebou děje? V poslední době jako bys vůbec neexistovala. Ty se mi vyhýbáš?“ Jo jen nechápavě zvedla hlavu, snad byla i uražená a poslední, co chtěla, bylo vysvětlovat Dickovi, proč už ho nechce vídat každý den, proč už s ním nechce trávit každou volnou chvíli. Nechtěla s ním už ani mluvit, on ji přece zradil, naprosto bez varování si našel jinou dívku. To on by měl přece vysvětlovat… Kdyby nebyla zvyklá se doopravdy ovládat, asi by mu řekla pěkně od plic, co si o tom všem myslí, co si myslí o něm a jeho milé malé slepičce, jak se teď cítí a proč se jí chce křičet. Ale Jo mlčela… Mlčela a jen se snažila vyčíst z jeho očí, proč jí tak ublížil…
„Jo, co se děje? Proč nic neříkáš? Strašně mi chybíš.“
„Hm… To sis měl rozmyslet dřív…“
---
Seděla na posteli, nohy v tureckém sedu, mírně prohnutá záda. Vypadala jako by relaxovala, to by si ale právě neutírala slzy. Snažila se nepropuknout v jeden ze svých obvyklých hysterických záchvatů, už ji však od něj dělil jen vlásek. Cítila tolik bolesti, navíc umocněné čerstvou vzpomínkou na jeho vůni, tělo, jeho veškeré fyzično i psychično. Když ji objal, ztratila se v salvě svých pocitů, prolínajících se šíleným způsobem, v tu chvíli jí srdce začalo tlouct tak silně, že si až myslela, že ho neudrží v hrudním koši. Najednou byla bezmocnější a zmatenější, než předtím. Snažila si poskládat myšlenky do jednolitého proudu, bohužel se jí to vůbec nedařilo. Najednou ji téměř bleskovitě napadlo jediné řešení, jak svůj bol překonat. Setřela poslední zbytky slz a vylezla ven z postele…
---
Seděla na posteli, nohy v tureckém sedu, mírně prohnutá záda. Vypadala jako by relaxovala, to by si ale právě neutírala slzy. Snažila se nepropuknout v jeden ze svých obvyklých hysterických záchvatů, už ji však od něj dělil jen vlásek. Cítila tolik bolesti, navíc umocněné čerstvou vzpomínkou na jeho vůni, tělo, jeho veškeré fyzično i psychično. Když ji objal, ztratila se v salvě svých pocitů, prolínajících se šíleným způsobem, v tu chvíli jí srdce začalo tlouct tak silně, že si až myslela, že ho neudrží v hrudním koši. Najednou byla bezmocnější a zmatenější, než předtím. Snažila si poskládat myšlenky do jednolitého proudu, bohužel se jí to vůbec nedařilo. Najednou ji téměř bleskovitě napadlo jediné řešení, jak svůj bol překonat. Setřela poslední zbytky slz a vylezla ven z postele…
---
„Tohle vim, všechno to chápu, ale prostě to nedokážu změnit… Já… Vim, že ode mě bylo fakt sprostý, že jsem se kvůli Dickovi vykašlala na celou partu, ale já prostě nemůžu dál… Když ho nebudu vídat, zlepší se to… Je to jako nemoc, když se budu držet dál od bacilonosiče, nemůže se mi přece nic stát… A navíc, Dick stejně odjíždí z města… Na dva měsíce budu mít klid, to akorát stihnu doléčit moje rozlámaný srdce a opět chodit se vzpřímenou hlavou, aniž bych něco předstírala. Už na Richarda vlastně ani nemyslim, je mi ukradenej… Udělal, co udělal, a tim to pro mě navždy skončilo. Já už ho prostě nechci ani vidět. Proč to nikdo nechápe? Jo, tak se teda možná vyhejbám problémum, utíkám, nejsem tomu schopná čelit. Ale mám na to právo. Nemůžu bejt pořád silná a vyrovnaná, teď toho mám prostě dost. On mi zničil celej život, žila jsem si tak krásně, než jsem ho poznala a on mi pak proved tohle. Co z toho sakra měl?“
Přesto se mu Jo nemohla vyhnout ve sto procentech případů. Jejich životy byly tak provázány, měli stejná oblíbená místa, chodili do stejných hospůdek i obchodů, městem stejnými ulicemi. Změnit vše ze dne na den prostě nešlo, a tak se Jo raději uzavřela do sebe – trávila stále víc času doma, maximálně se svými nejlepšími přáteli – vlastně s minimem lidí, které znala. Naprosto změnila styl života. A stejně se mu vyhnout nedokázala. Kdykoli ho zahlédla, změnila se v malé vyděšené zvířátko. V návalu paniky zaplavil adrenalin celé její tělo, její pohled těkal z místa na místo, hledala úkryt, způsob, jak se vyhnout jeho přítomnosti. Někdy se jí to doopravdy povedlo, ale nakonec stejně skončila s uslzenýma očima někde v koutě svého pokoje. Říkala si tisíckrát, že to musí skončit, ale nějak neměla dost síly. Stravoval jí stále ten intenzivní pocit někde uprostřed hrudního koše.
---
Setřela poslední zbytky slz a vylezla ven z postele… Teď už si byla jistá, co udělá, jak se bude chovat a jak reagovat. Už se nechtěla schovávat, věděla, že už se Richardovi musí konečně postavit. Musí znovu nalézt svou sílu a sebevědomí, nesmí se před ním pořád jen schovávat. Její láska definitivně zemře, Joanne zvedne hlavu a bude kráčet životem vzpřímeně. Tohle jí prostě musí vyjít. Dál už se prostě trápit nebude.
Další den ve škole byl u konce a Jo unaveně vycházela ze školy. Ve chvíli, kdy procházela dveřmi a srovnávala si batoh na zádech, uslyšela ty známá slova:
„Joanne… Joanne Peterson…“ Vážně nesnášela, když ji lidé oslovovali celým jménem. A věděla, že tak ji oslovuje už jen jeden člověk, který zatraceně dobře ví, že ji tím rozčílí. Dick stál před školou s úsměvem na tváři, který by mu lecjaká hollywoodská hvězda záviděla. Byl očividně rád, že ji vidí. Téměř automaticky se jejich těla srazila a jejich paže pevně objaly tělo toho druhého. Jo byla najednou víc než překvapena – necítila bolest, necítila žal, necítila lásku – necítila vůbec nic. Její láska byla konečně zabita, její srdce definitivně uzdraveno.
Žádné komentáře:
Okomentovat