Ahoj,
nebudu moc chodit kolem horký kaše a pustím se do psaní...
Vždycky mi šlo líp vyjadřovat se písemně, než z očí do očí. Jsem měkouš, vždy mám při osobním kontaktu tendence slevovat z toho, co jsem zamýšlela říct.
Před rokem jsem se zapřísahala, jak bych nenechala náš vztak dojít ke stejnému konci jako naši kamarádi. Že až půjde do tuhého, že se ozvu a řeknu, co cítím. Čím jsem starší, tím větší problémy mi to dělá - to sdělování pocitů.
Nedělám to schválně, nechci mít výhradní právo na obsah svojí hlavy. Jen nedokážu nikomu věřit. Tím víc, když cítím, že o moji důvěru už nestojí.
Nechci nikomu nic vyčítat. Plně si uvědomuji, že nejsem ani dokonalá, ani svatá. Jsem jen zoufalá, už fakt táhnu z posledního a není, kdo by mi pomohl.
Konverzace mezi námi už ztrácí na účinnosti. Nemůžu se pokaždý rozbrečet, abys mě poslouchal. A i když tě donutim mě poslouchat, stejně mám pocit, že je ti to vlastně jedno.
Jak už je to dlouho, co jsem poprvé poznamenala, že ti nevěřim, že mě miluješ?
Já už nevim kudy kam. Vztak je hra pro dva a já už jsem unavená. Fakt byses měl snažit. Já se po čase zase uklidnim, ale tohle už se táhne fakt moc dlouho.
Naposled, když jsem před tebou brečela, jsi mi řekl, že se těšíš, až si ode mě odpočineš. OK, čtrnáct dní je pryč a mně nepřijde, že by se něco změnilo. Když jsem před tebou naposled brečela, řekla jsem ti, že potřebuju aspoň trochu ujistit, co v tobě mám. Že jsem nedostala kytku k svátku jsem už jakž takž vydejchala, ale že i tvý kamarádi řeknou, žes mi možná mohl při příjezdu nějaký to kvítí natrhat, to rozdejchám jen těžko.
Přijde mi fakt trapný psát ti, co bys mohl udělat, abych měla taky radost. Jsi dospělej, skvělej člověk se spoustou přátel, tak ti přece nebudu dávat rady, jak na mě.
V psychologii jsme si říkali, že děti s LMD vyžadují stálou pozornost a nikdy jí nemají dost. Dobře, já už dítě nejsem, ale pořád pozornost potřebuju. To už jsem ti tolik zevšedněla? Vážíš si toho, že jsi se mnou, nebo je ti to už jedno?
Já věřim, že před sebou máme skvělou budoucnost a pokud mě má trápit jen to, že se neshodnem , na co se budem dívat v televizi, pak je to nádhera. Jenže se budem muset ještě hodně snažit.
Jestli jsi dočetl až jsem, tak už tě asi milionkrát napadlo, že hledám problémy tam, kde nejsou, nebo že opět moc přemejšlim. Jenže tim to fakt neni... Já vím, že ty spoustu věcí neřešíš, jenže to taky nejsi ty, kdo všechno, co se mu nelíbí, zkousne a snaží se na to zapomenout.
Já se tě vážně nesnažim hodnotit, nebo nutit do nějakejch nepřirozeností. Jen si myslím, že v tobě určitě nějaká rezerva je. Nějaká rezerva, která by se dala obětovat našemu vztahu. Malej přebytek energie, co by mě přiměl myslet si jen o trochu méně, jaká jsem kráva.
Jsou to ty malinkaté detaily, co dělají člověka šťastným. A já bych se jima potřebovala nadopovat. Neříkám, že jsem permanentně nešťastná, jen bych řekla, aby ty pěkný chvilky nebyly jen výkřiky do tmy, ale aby aspoň na čas převládaly.
Z celýho svýho srdce doufám, že sis to zase nevyložil po svym, tj. že mi vadí, že spolu trávíme málo času, přitom ty si myslíš, že ho spolu trávíme dost, takže jsem pěkná kráva a nemám si na co stěžovat. Zlato, snažim se to psát co nejotevřenějším způsobem, opakovat ti, že na délce času, co spolu trávíme, nezáležíj už je asi zbytečný. A jmenovat ti věci, co mě vždycky zamrzí, to mi přijde pod moji i tvoji úroveň.
Jedinej důvod, proč celý tohle píšu, je, že doopravdy chci, abys věděl, co se mi honí hlavou. Jinak to prostě neumim, nedokážu to ze sebe dostat jinou cestou. Nedokážu ti říct, ani co mi vadí, ani co mě mrzí, nedostanu ze sebe nic osobního.
Chtěla bych tě poprosit, jestli bys ten měsíc a půl, co jsou jakž takž volný, mohl bejt extra opatrnej. Už jsme spolu dost dlouho, tak přece poznáš, kdy jsem naštvaná, kdy smutná a kdy šťastná. Ty základní emoce jsou u mě tak průhledný, až mě to samotnou někdy štve. A kdy mi tečou slzy taky myslim poznáš, to, že o tom nechci mluvit, neznamená, že to máš smést ze stolu.
Představ si, že začínáš úplně novej vztah, představ si, že se mě snažíš přesvědčit o svejch kvalitách. A zkus vymyslet, proč si pořád dokola poštim The Eternal Sunshine of the Spotless Mind.
Bože, cejtim se jak kráva, že ti píšu takovýhle věci, ale je to to, co mě napadá. Tolik bych chtěla, abychom byli oba šťastný. Tolik bych chtěla bejt šťastná i já.
Taky se omlouvám, že jsem tě timhle tak přepadla. Jak už jsem zmínila, neumim tyhle věci moc vyjadřvat, snažim se vydržet, jak jen dlouho to jde. Jestli si o tom budeš chtít promluvit, musíš mě fat donutit. Nakonec to ze sebe dostanu, chce to ale trpělivost.
Poslední slova: Miluju tě. Moc. Ty to víš...
