Dopis o hádkách

"Já už fakt nemůžu dál. Ne takhle. Proč musíš bejt takovej? Ty nemáš bejt proč naštvanej. Už zase se kvůli tobě cejtim jak absolutní kráva."

No tak jsme se hádali... No tak jsme se hádali kvůli blbostem... Co jinýho by se dalo čekat, když spolu tráví čas dva cholerici... Nikdy jsme se nehádali konstruktivně... Všechny ty časopisy pro ženy to říkaj jasně, stanověj celej postup pro ideální hádku... Ale jak se dá ideálně hádat... Já když jsem v ráži, tak už nepřemejšlim... A jsem si dost jistá, že Ty taky ne... Když se už začnu hádat, tak proto, abych křičela, řvala, ječela a brečela a doufala v usmíření... Protože to je na tom všem to nejlepší... Ty dva tejdny po hádce jsou vždycky tak úžasný, máš se na pozoru, neprovokuješ mě, skoro to vypadá, že už v tom i umíš chodit...
Co bylo horší bylo to, když jsme se nehádali... Ty víš nejlíp, jak mě to někdy deptalo... Ale někdy ani ta nejsladší vidina usmíření nenakopne člověka, aby ze sebe costal, co si myslí... A ty víš, jaký já mám problémy s tim to ze sebe vystrkat... Ne na papír, ne do deníku, ale do očí... Já to prostě neumim... Ale za to jsem se už omlouvala několikrát... Já vím, že jsem to dělala špatně, to, že jsem pokaždý zkousla zuby a počkala, až se uklidnim, až mě přejde vztek z něčeho, co jsi mi opět přednesl.
Myslíš, že mě bavily ty moje hysterický excesy? Nenáviděla jsem to... Nechápu, že musim hnát všechno z extrému do extrému... Buď absolutní ticho, ani slovo po dlouhý minuty, nebo hodiny; nebo řev, dost čast spojenej s pláčem, nechápu, že se vždycky dokážu tak namotivovat, že se mi spustěj slzy... Nic mezi tim, žádný "Miláčku, ale s timhle já nesouhlasím, doopravdy na tom trváš?", rovnou Itálie.
Jenže s Tebou to fakt neni nijak těžký, víš jaký je, když se ti člověk snaží oponovat? Já vim, jsme oba jedináčci a každej musíme dosáhnout toho svýho. Já. Já... JÁ! Vždycky když se mi něco nelíbilo, když jsi mě něčim naštval a já jsem ti to dokonce i řekla, obrátil jsi to proti mně takovym způsobem, že byses nemusel bát neúspěchu ve své nadcházející politické kariéře. Vždycky jsem se cejtila jako úplnej trotl... Proto jsem se přestala bránit. Proto ti vše procházelo. Proto jsem vždy tak dlouho čekala, než jsem ze sebe dostala, co mi vadí... Proto už bylo naposledy pozdě.

Dopis o sportu, televizi a stárnutí

"Co my jenom budem dělat, až budeme starší, když nesnašíš fotbal a hokej, kdo se mnou na to bude koukat, až budeme starší?"
"Vždyť k tomu mě přece nepotřebuješ, pozveš si kamarády a budeš koukat s nima..."
"Ale to tak starý lidi nedělaj..."
"Počkat, kolik myslíš že nám bude?"

Nemám ráda budoucnost... Nerada na ní myslim... Nedá se naplánovat... Můžu si naplánovat rozvrh na semestr, můžu si naplánovat, co budu učit v příští hodině, nebo jak se budu učit na zkoušku... Můžu si naplánovat večer o víkendu, nebo odpolední procházku po Praze... Ale myslet na to, co bude za třicet let? To odmítám...
A Tys mě k tomu tak rád nutil... Popostrkával si mě k tomu, že i za těch dlouhejch třicet let spolu prostě budem... Chtěl ses bavit o svatbě, o dětech (ok, uznávám, to je i moje oblíbené téma, jen pro mě to neni téma až z tak vzdálené budoucnosti), o nás jako stařečcích, co do sebe cpou půlku sortimentu Zentivy...
Ale to by se přece příčilo s mejma zásadama - kdyby se mi ta myšlenka na společnou budoucnost líbila... Kdybych si někde v koutku duše o tom doopravy snila... Už žádný změny, jen ty a já, kopa dětí, jsme starý, vrásčitým vždyť to je skoro hrůza, no ne?
Konverzaci o tom, jestli spolu budem za třicet let koukat na hokej jsem vždycky hnala do kouta... Protože mi to prostě nepřišlo důležitý... To že mě to teď neba, to je přece jedno... Fakt nemám čas na koukání na televizi... Mám takový práce, takovejch věcí, který jsou pro mě důležitější...
Navíc koukat na fotbal... Koukat na hokej... To je taková ztráta času... Nevim proč sis to vždycky musel spojovat s tim, že nenávidim všechny sporty... Když já jsem prostě na ten osobitější přístup, ráda si zajdu na zápas, nebu si někde na hřišťátku čutat s merunou... To mě fakt baví, když se sejdou lidi a prostě blbnou... Ale v tý televizi to tenhle rozměr prostě ztratí... Vidíš tam všechny ty človíčky, kterým vlastně víc než o tu hru samotnou jde o to, jestli jim sponzor zaplatí dost za reklamu na sušenky... Ta radost ze hry se z toho nějak vytrácí, čím víc to ti lidé berou jako zaměstnání... Obzvlášt někdy je to fakt utrpení... Když vidíš, jak mizerný ty hráči maj výkony a pak se ještě v televizi rozčilujou, že nevyhráli... To je fakt legrace...
Ale přes to všechno jsem jednu představu měla... Ani s ní bych se Ti nikdy nesvěřila... Nevim proč jsem se vždycky tak bála, proč jsem tě nikdy nenechala dostat se blíž... Tahle představa mi vždycky jen tak probleskla hlavou, usmála jsem se a pak Ti řekla, že televizi nesnášim... Ale líbila se mi... Až moc...
Bylo to v tom věku, o kterym jsi mluvil, byli jsme ve věku našich rodičů... Děti byli z domu, užívali si večer po svym... Ty sedíš v obýváku na gauči, v ruce máš to svoje pivko, nebo ovladač, to je vcelku jedno co. Já si sednu k tobě, na klín si položim kupu domácích úkolů, který musim do rána opravit. A ty mě obejmeš... V tu chvíli je přece jedno, jestli dávaj hokej, fotbal, nebo Rodinný pouta... Jsme spolu, starý, upjatý, dávno za našima divokejma rokama... A koukáme na všechny ty pitomý pořady... A jsme rádi... Oba...

Dopisy o tom, co Ti nemůžu říct

Bloy: "Nejpolitováníhodnější nejsou v lásce ti, kteří se nešťastně zamilují, ale ti, kteří nejsou schopni zbavit se toho, co už nemilují."

Už spolu nemluvíme, možná je to i dobře... V dobách, kdy jsme spolu ještě mluvili, jsme si moc pěkných věcí neřekli... Nebo aspoň v poslední době... Já nechci vidět Tebe, Ty nechceš vidět mě - snažíme se to namluvit přátelům a hlavně sobě... Můžeš si blahopřát, konečně si můžeš říct, že si v něčem lepší než já... Ne že bych si někdy myslela, že jsme spolu soupeřili...

Chceš abych šla, ale odehnat mě nedokážeš... Tak se se vším vyrovnám po svém... Vždycky mi šlo lépe vyjadřovat se písemně, všechno si rozmyslet, nevhodná slova přeškrtat... Dopisy jsou tak perfektní, tak chladné, tak jednoznačné... Dopis vždycky řekne to, co má... Narozdíl ode mne...