"Co my jenom budem dělat, až budeme starší, když nesnašíš fotbal a hokej, kdo se mnou na to bude koukat, až budeme starší?"
"Vždyť k tomu mě přece nepotřebuješ, pozveš si kamarády a budeš koukat s nima..."
"Ale to tak starý lidi nedělaj..."
"Počkat, kolik myslíš že nám bude?"
Nemám ráda budoucnost... Nerada na ní myslim... Nedá se naplánovat... Můžu si naplánovat rozvrh na semestr, můžu si naplánovat, co budu učit v příští hodině, nebo jak se budu učit na zkoušku... Můžu si naplánovat večer o víkendu, nebo odpolední procházku po Praze... Ale myslet na to, co bude za třicet let? To odmítám...
A Tys mě k tomu tak rád nutil... Popostrkával si mě k tomu, že i za těch dlouhejch třicet let spolu prostě budem... Chtěl ses bavit o svatbě, o dětech (ok, uznávám, to je i moje oblíbené téma, jen pro mě to neni téma až z tak vzdálené budoucnosti), o nás jako stařečcích, co do sebe cpou půlku sortimentu Zentivy...
Ale to by se přece příčilo s mejma zásadama - kdyby se mi ta myšlenka na společnou budoucnost líbila... Kdybych si někde v koutku duše o tom doopravy snila... Už žádný změny, jen ty a já, kopa dětí, jsme starý, vrásčitým vždyť to je skoro hrůza, no ne?
Konverzaci o tom, jestli spolu budem za třicet let koukat na hokej jsem vždycky hnala do kouta... Protože mi to prostě nepřišlo důležitý... To že mě to teď neba, to je přece jedno... Fakt nemám čas na koukání na televizi... Mám takový práce, takovejch věcí, který jsou pro mě důležitější...
Navíc koukat na fotbal... Koukat na hokej... To je taková ztráta času... Nevim proč sis to vždycky musel spojovat s tim, že nenávidim všechny sporty... Když já jsem prostě na ten osobitější přístup, ráda si zajdu na zápas, nebu si někde na hřišťátku čutat s merunou... To mě fakt baví, když se sejdou lidi a prostě blbnou... Ale v tý televizi to tenhle rozměr prostě ztratí... Vidíš tam všechny ty človíčky, kterým vlastně víc než o tu hru samotnou jde o to, jestli jim sponzor zaplatí dost za reklamu na sušenky... Ta radost ze hry se z toho nějak vytrácí, čím víc to ti lidé berou jako zaměstnání... Obzvlášt někdy je to fakt utrpení... Když vidíš, jak mizerný ty hráči maj výkony a pak se ještě v televizi rozčilujou, že nevyhráli... To je fakt legrace...
Ale přes to všechno jsem jednu představu měla... Ani s ní bych se Ti nikdy nesvěřila... Nevim proč jsem se vždycky tak bála, proč jsem tě nikdy nenechala dostat se blíž... Tahle představa mi vždycky jen tak probleskla hlavou, usmála jsem se a pak Ti řekla, že televizi nesnášim... Ale líbila se mi... Až moc...
Bylo to v tom věku, o kterym jsi mluvil, byli jsme ve věku našich rodičů... Děti byli z domu, užívali si večer po svym... Ty sedíš v obýváku na gauči, v ruce máš to svoje pivko, nebo ovladač, to je vcelku jedno co. Já si sednu k tobě, na klín si položim kupu domácích úkolů, který musim do rána opravit. A ty mě obejmeš... V tu chvíli je přece jedno, jestli dávaj hokej, fotbal, nebo Rodinný pouta... Jsme spolu, starý, upjatý, dávno za našima divokejma rokama... A koukáme na všechny ty pitomý pořady... A jsme rádi... Oba...
Žádné komentáře:
Okomentovat