Jak to jen mohl udělat? Nepřijít v den našeho ročního výročí na smluvenou schůzku. Šílela jsem. Tohle si dovolí málokdo. Jak mi to mohl udělat právě on, muž, se kterým jsem zatím vydržela nejdéle ze všech? Tohle jsem opravdu nečekala.
„Ahoj, lásko!“ Usmíval se stejně jako obvykle. Při pohledu na takový úsměv jsem měla šílenou chuť zkazit mu den stejně tak, jako on ho zkazil mně.
„My dva se známe?“ Byla jsem chladná jako led, neoblomná jako skála.
„Stalo se něco? Ty jsi snad na mě naštvaná?“ On mnou snad pohrdá.
„Já? Naštvaná? … Měla bych být?“ Dělala jsem ze sebe hlupáka. On ale ví, že hloupá nejsem.
„Já tě nechápu…“ Zdál se vyděšený. V očích se mu mihotal stín strachu. Můj plán uspěl.
„Tak se o to ani nepokoušej!“ Odešla jsem s pocitem vítězství.
Jenže tento pocit byl brzy nahrazen výčitkami svědomí. Měla jsem se k němu zachovat právě takhle? Neměla jsem přes ten incident přejít, jako by se nic nestalo? Zřejmě jsem to přehnala, jako obvykle jsem neudržela své emoce na uzdě. Chtěla jsem běžet za ním a za všechno se mu omluvit, ale to bych nebyla já – musím být vždy tvrdohlavá jako mezek.
Den ve škole plynul pozvolna a já jsem uvažovala o tom, jak popohnat čas a dostat se konečně domů. Zavřít se v pokoji, pustit hi‑fi věž a nechat volný průběh svým náladám. Netrápit se přetvářkou a falešným smíchem.
Když jsem ho potkávala na chodbách, nevěnovala jsem mu ani letmý pohled. Byla jsem zraněná a uražená. Nechtělo se mi na něj dívat.
Jakmile konečně uplynuly poslední vteřiny odpoledního vyučování, spadla na mě veškerá únava po podání tak úspěšného hereckého výkonu. Pomalu jsem se ploužila ke své skříňce, aniž bych si všímala lidí okolo mě. Když jsem konečně otočila klíčkem v zámku a otevřela ten nedobytný trezor, vypadla na mě obrovská kytice gerber. K ozdobám byl připnuta kartička se slovy: Neboj se, já nezapomněl. V tu chvíli se za mnou ozvala ta samá slova:
„Neboj se, já nezapomněl. Jenom jsem tě chtěl trochu potrápit.“ Vypadal, že se usilovně snaží přesvědčit mě o pravdivosti svého tvrzení. Jeho roztomilý rošťácký obličej měl přispět k dokonalosti jeho plánu.
„Pojď sem, ty kecko. Vždyť já se nezlobím.“ Usmála jsem se co nejvlídněji.
„Já jsem to včera fakticky nestihnul. To ta písemka z dějáku.“
„To nevadí. Vždyť se zas tak moc nestalo. Díky za kytku.“
„To je jen málo, co pro tebe můžu udělat.“
„To je fakt.“ Oba jsme se začali smát…
Skončil den, ale náš vztah trvá dál. Asi nikdy nezapomenu to překvapení, když na mě vypadla kytice mých oblíbených gerber a když se snažil opět mě získat. Byl to skvělý pocit a já věděla, že mu ani zdaleka nejsem lhostejná.
Žádné komentáře:
Okomentovat