Dva hrnky kávy

  Seděl v malé, útulné hospůdce a před sebou měl dva hrnky kávy. Svůj pohled upíral kamsi do středu stolu a káva stydla. Už se nepohnul téměř půl hodiny.
"Dává si na čas, že? Ale nebojte, ona nakonec přijde." Nikki se snažila být co nejvlídnější. Pracovala tady už téměř tři roky a měla tak možnost seznámit se s různými druhy lidí. Už viděla zklamané obličeje lidí, kterým někdo nepřišel na domluvenou schůzku, a tak si mohla dovolit s těmito lidmi jednat určitým způsobem.
"Ona nepřijde…" Nemluvil, spíš šeptal, jako by ani neměl sílu o čemkoli se bavit.
"Ale co to povídáte, jste milý chlapík. Vás by tu určitě nenechala jen tak sedět. Určitě sedí někde v autě v zácpě a trhá si vlasy, že promarňuje šanci být zde s vámi. Jen se trochu pousmějte, každou chvílí určitě otevře dveře." Snažila se mu zvednout náladu a trochu ho povzbudit. Proč by se měl tak mladý, krásný muž trápit. Zrovna dnes, když je tak svěží letní večer. Každý by měl být v tuto chvíli šťastný a užívat si života.
"To jistě… Každou chvílí…" Nikki se zvedla a pokračovala dále v utírání stolů. Už bylo téměř devět hodin, slunce zapadalo a na město se snášelo šero noci.
Nikki z nějakého důvodu nemohla z toho mladíka spustit oči. Pořád jen seděl a nehybně upíral svůj pohled kamsi do neznáma. Bylo na něm cosi zvláštního, cosi, co ji nutilo, aby k němu přisedla a vyslechla jeho příběh. A přesto věděla, že nemá nejmenší právo poslouchat, co ho tíží.
"Podívejte, za chvíli mám padla, a tak mě napadlo, že bych tu kávu s vámi mohla vypít já. Ta dívka už asi nedorazí. Uznávám, že jsem se mýlila. Ale to přece není konec světa. Mě můžete říct vše, co jste dnes chtěl říct jí. Co vás tíží? Proč jste tak smutný? Musíte se dát do pořádku. Vždyť tohle trápení přece nemá smysl… Tak řekněte něco… Nechcete novou kávu? Tahle už je studená. Hm? Dám si ji s vámi…" Nikki se snažila, seč mohla, jen aby upoutala alespoň mladíkův pohled. Pro něj však okolní svět neexistoval. Jako by tu ani nebyl. Snad ani nepostřehl, že se Nikki zvedla a přinesla dva šálky čerstvé kávy.
V tuhle dobu tu nebylo moc lidí. Všichni se stahovali do města za zábavou a hospody na periferii už nebyly v kurzu. Teď tu byl klid. Kromě Nikki a její kolegyně tu bylo jen několik lidí. Vzadu u okna seděla mladá dvojice. Chlapec svíral dívčiny ruce, jako by je chránil před světlem a díval se dívce hluboko do očí. Snad jsou poprvé spolu sami a právě proto si vybrali tento lokál. Daleko od přátel a rodiny vyznávají jeden druhému lásku. Snad plánují, jak světu říct, že on miluje ji a ona jeho. Je těžké udržet lásku při životě v dnešní uspěchané společnosti. Na lásku už není místo a čas. Snad utekli a odpočívají před dlouhou cestou životem, který se s lidmi nemazlí. Snad cítili, že právě dnes bude ten správný čas schovat se zrovna tady - na místě, kde je nikdo nebude obtěžovat. Každý si dnes všímá svého a nemá zájem o ostatní.
V hospůdce tedy moc lidí nebylo. Nikki, její kolegyně, mladý pár a ten smutný mladík. Kdo ví, kde se tu právě dnes vzal on. Kdo ví, proč jeho přítelkyně nepřišla. Nikki u posunula kávu přímo pod nos.
"Dejte si, no tak, horká káva vám udělá dobře. Pomůže vám. Zahřeje. A pak mi snad povíte, co vás trápí." Tentokrát ji asi vnímal, protože automaticky sáhl po šálku a usrkl si toho výtečného brazilského nápoje.

"Chcete vědět, proč nepřišla?" Téměř ho nebylo slyšet, hlasivky mu po namáhavém dni vypovídaly službu. Nikki tiše přikývla plna napětí a očekávání. "Chcete vědět, proč tu celou dobu tak sedím s dvěma hrnky kávy?" Na chvíli se odmlčel. "Od chvíle, kdy jsem ji uviděl, byla světlem mého života. Seděla s kamarádkou v podobné hospůdce, já seděl o stůl dál s několika přáteli. Byla prostě úžasná. Její pohled a úsměv se mi ihned zaryly hluboko do srdce. Ten den, co jsem ji poprvé uviděl, jsem se s ní i seznámil. Byla tak milá, vlídná a usměvavá. Od první chvíle jsem ji miloval. Nedovedu ani spočítat, kolikrát jsem s ní takhle seděl nad hrnkem kávy a jen se blažil pohledem na ni. Brzo se z nás stali přátelé. Velice dobří přátelé. Přesto náš vztah nikdy nepřekročil hranice přátelství. Znali jsme vzájemně každý detail svého těla i duše." Hlas se mu zlomil. Jako by se mu naráz vybavily všechny vzpomínky na ni. Jako by všechny ty vzpomínky zasloužily, aby na několik minut ztichl.
Najednou opět nabral síly a rozhodl se pokračovat. Poprvé zvedl hlavu a zadíval se Nikki do očí. Nikdy nic podobného neviděla. Zdálo se, že z jeho očí zmizel veškerý život, jako by byly prázdné.
"Viděla jste ten párek lidí tam vzadu? Přesně tak jsme vypadali my. Pro všechny kolem jsme byli pár, ale my jsme přesto věděli, že se všichni mýlí. My jsme byli přátelé. Snad tisíckrát jsem na ní čekal na podobných místech, seděl jsem u stolů pro dva, před sebou dva hrnky kávy. Byl jsem zvyklý na její pozdní příchody a věděl jsem, co jí mám objednat. Vždy se přiřítila s nejméně desetiminutovým zpožděním a se spoustou důvodů, proč nepřišla včas. Byla vždy tak roztomilá, když se snažila vysvětlovat, proč jde pozdě. Prostě jsem jí jen chytil ze ruce, jako tamten chlapec a poslouchal, co má na srdci. V hlavě jsem si přehrával tucty způsobů, jak jí říct, že jí miluji, ale vždy to skončilo odmítnutím. Nikdy jsem se neodvážil říct jí, co cítím. Dnes jsem jí chtěl vše vysvětlit." Nikki byla dojatá. Sama prožila několik neúspěšných vztahů a tento příběh ji málem přiměl k pláči. Soucítila s tím mladíkem a věděla, že se mezi nimi každou minutou vytváří pevnější pouto. Pravděpodobně ho už nikdy neuvidí, přesto cítila, že na něj nikdy nezapomene.
"Uvidíte, že nakonec dostanete svou šanci. Řeknete jí o svých citech a vše skončí stejně jako v pohádkách - svatbou. Říkáte, že jste zvyklý na její pozdní příchody. Když nepřišla dnes, domluvíte se s ní na jindy. Uvidíte, vše dobře dopadne." Mladík jen smutně kroutil hlavou. Nic, co by Nikki řekla, by jeho situaci nezměnilo. On se prostě trápil. Věděl víc než Nikki. Jedinou téměř neslyšnou větou Nikki vše vysvětlil.
"Ona dnes dopoledne zemřela."