Nehoda

„Promiň, promiň, já… To jsem fakt nechtěl, já… Promiň…“ Na víc se nezmohl.
„Ale jo, je to dobrý.“ Nakonec já se taky na víc nezmohla.

Tak dopadá to nevinné kočkování, to přátelské pošťuchování, to nenásilné popichování. Jak moc byl nenásilné jsme se oba uvědomili, až když jsem ležela na trávníku rozmáčeném podzimním deštěm a držela se za kotník.

„ Je ti dobře? Stalo se ti něco? Bolí tě něco?“ Bylo až neuvěřitelné s jakou rychlostí na mě chrlil otázky a já nemohla vymyslet odpověď ani na jednu.
„Už jsem ti řekla, že je to dobrý. Nic se mi nestalo.“ Snad jsem tomu v onu chvíli i věřila. Až do té doby než jsem se pokusila zvednout. V jednu chvíli jsem cítila šílenou bolest i naprostý nezájem mého kotníku uposlechnout rozkaz mého mozku. Snad všechny mé mozkové buňky křičely: Vstaň! Jen můj kotník prohlásil razantní Ne. Spadla jsem na zem stejně rychle, jako jsem se pokoušela vstát. Dopadla jsem opravdu tvrdě.

„Nepovídej, že je to dobrý, když není. Co s tím máš?“ Zdál se opravdu rozrušený. Snad se i bál.
„Já nevim, co s tim mám. Měl bys to vědět ty, to tys mě tam hodil.“ To jsem přehnala. Tónem hlasu jsem mu ublížila.
„Už jsem se ti omluvil. Omluvím se ale znova. Fakt promiň, promiň, já jsem…“
„Dost! Nechtěl bys mi raději pomoct nahoru? Je tu dost zima.“

Pomohl mi. Nikdy jsem ho neviděla tak citlivého, tak hodného. On se opravdu bál.
„Vezmu tě do nemocnice. Musíš na rentgen. Chvíli počkej, vytáhnu motorku.“
„Ne, Davide, počkej, já nikam nechci.“ Už to neslyšel. Jeho reakce byly opravdu rychlé. Nikdy jsem ho neviděla takového.

A konec příběhu? Mám sádru. Kulhá se mi dobře, díky za optání.