"Tak co je na ní tak extra?"
"No já nevim... Třeba, že se choví bavit. Chodí pařit. A má ráda Dublin..."
Z nějakého důvodu jsem si prostě usmyslela, že už spolu prostě pařit nebudeme. Prostě nám to nikdy nešlo. Když si chtěl jít Ty, bylo mi v devíti případech z deseti špatně; když jsem chtěla jít jám musel jsi ráno vstávat, a tudíž jsme museli celý večer o něco zkrátit. Prostě to nefungovalo. Důvodů bylo víc.
Bavím se ráda, jen mám vlastní způsob, kterej je neslučitelnej asi s jakýmkoli typem vztahu. Já jsem vážně koketa. Nejde tomu zabránit. Neumim se ovládat. V momentě, kdy se začnu ovládat, už to není taková zábava. Jen jednou jsem se zvládla bavit tímhle způsobem a zároveň být s Tebou v jednou objektu - byl to náš první společný ples. Ano, ten ples, který byl začátkem konce našeho chození. To rozhodnutí pak bylo nevyvratitelné.
Já nevim, prostě to bylo vždycky takový zvláštní... Některý večery se dařily, většinou dokud ještě existoval Komín, tam se mi vždycky líbilo, byla tam pohodka, tancovali jsme, blbli, ideální... Ale Dublin :-/ Já nevim... Některý večery tam jsou k nezaplacení, člověk tam může křepčit, skákat, běhat, svíjet se, okolo banda kamarádů, nemá to chybu... A někdy tam stojíš a nemáš do čeho píchnout, lidi kolem jsou takový divný a jakmile nemáš hladinku alkoholu v krvi na nějakém solidnějším údaji, nedá se dělat absolutně nic.
Osud tomu chtěl, že zrovna takové prostředí nás čekalo téměř vždycky, když jsme se do Dublinu rozhodli vyrazit...
Mně prostě nikdy nepřišlo nějak otřesně zvláštní, že bychom chodili na své vlastní akce. Vždycky se mi líbilo, když jsem Ti mohla říct:
"Tak se měj krásně, doufám, že si to s klukama užiješ..." A fakt jsem to tak myslela... Je nám fakt málo, přece nebudeme pořád sedět doma... A přece nebude pořád sedět v hospodě bok po boku...
Vidíš, já ti říkala, že se máš vídat s jinejma lidma... Všechno by dopadlo úplně jinak...
Ok, přestávám poučovat, to už fakt dělat nebudu... Aspoň chvíli...
Žádné komentáře:
Okomentovat