Letní bouřka

Některé věci dokáží nezvratitelně poznamenat život. Někdy stačí jediný okamžik a celá lidská existence se rázem ubírá jiným směrem. Jediná chvíle a vše, co bylo, je zapomenuto, minulost se vypařila, neexistuje nic kromě současnosti.

Když se jejich oči poprvé střetly, bylo to jako blesk z čistého nebe. Jako by se rázem utopili v očích toho druhého. Obou se zmocnila touha poznat i tu nejzazší skulinku duše svého protějšku. Byl to zázrak.

Bylo to v červnu, blížilo se léto a ulice byly plné lidí. Slunce pálilo a těla všech doslova žhnula. Žhavá lidská těla se valila ulicemi jako láva. A stejně tak, jako byly plné ulice, plnily se i obchody, cukrárny i bary. Plno bylo i u Debory. Když dodělala střední školu, otevřela si vlastní malý bar. Nejdřív začala jen na hromádce, sem tam k ní zašlo pár studentů, ale jinak se dveře netrhly. Průlom přišel s létem. Její podnik byl umístěn pod úrovní země, takže v něm byl vždy příjemný chládek. To přitahuje letní zákazníky. Tohle bylo už druhé léto, co je majitelkou tohohle podniku, takže byla dobře připravena. Kdo by byl řekl, že bude řídit ve dvaceti takhle velký podnik. Byla z těch, co mají štěstí.

Denně prošlo Debořiným barem přes sto obličejů, přesto tenhle chlapec ji doslova uhranul. Měl jemné dívčí rysy, ale přesto mu uprostřed obličeje kraloval velký, ale symetrický nos. Měl světlé vlasy, které mu volně splývaly téměř na ramena. Po každém větším pohybu hlavou si je musel odhrnout z obličeje. Deborah vypadala, jako by spatřila ducha, někoho jí léta důvěrně známého, někoho, koho znala mnohem déle než těch dvacet let, kdy byla nazývána jménem Deborah. Strnule stála za barem až do chvíle, kdy se usadil u stolu se skupinkou lidí, se kterou přišel. Popadla bloček a propisku a přesto, že po těch dvou letech podnikání měla na tuto práci výpomoc, vyrazila k jejich stolu převzít objednávku. Bůh ví, proč byla nervóznější než kdy jindy.

„Budete si přát?“ Následkem této věty spatřila Deborah poprvé zblízka ty nejmodřejší oči pod sluncem. Spatřila dvě horská jezera, polední nebe, oceán bez konce. Viděla do minulosti, budoucnosti i za hranice lidských vjemů. V jediném okamžiku zahlédla smysl své existence. Dívala se z očí do očí samotné věčnosti.

„Já už si přeji teď, ale to se mi asi jen tak nesplní. Dal bych si tedy presso s mlékem.“ Následovala salva objednávek, ale ty už Deborah jen automaticky zaznamenávala. Duchem byla kdesi daleko. Byla uzavřena za pevnými stěnami svého srdce, svírána a uvolňována v rytmických intervalech.Vše, co vnímala, byl ohlušující řev jejího srdce a vroucí krev protékající jejími žilami.

Bylo už šest hodin a Deryck seděl v tomhle baru už od desíti. Od doby, co sem náhodou zašel s pár přáteli, nevynechal jediný den, aby nesledoval tu nádhernou servírku. Za celou dobu, co chodil do školy toho tolik nenačetl, jako za těch pár týdnů, co strávil tady. Postupem času začal nosit silnější a silnější knihy, aby plně využil všechny ty dny, co ji nenápadně pozoroval. Zrovna se nacházel kdesi na Větrné hůrce a pobíhal po vřesovištích sem a tam, sledujíc tragický příběh Heathcliffa a Kateřiny. Každou chvíli se však od příběhu odpoutával a věnoval se tomu, co se dělo za barpultem. Sledoval tu smyslnou brunetku, která vypadala neméně sexy i tehdy, když utírala ze stolů rozlitou kávu. Tajně o ní snil, ale nikdy ji nedokázal ani oslovit. Možná proto, že byla o tolik starší, možná proto, že se bál odmítnutí. Děsil se nejen jí, ale i sám sebe, a tak jeho věty nikdy nepřerostly hranici objednávky. Je pravda, že se několikrát pokusil o skrytou narážku, ale zřejmě nikdy nepadla na úrodnou půdu.

Tentokrát se ale Deryck rozhodl pro ráznější krok. Trvalo mu dlouho, než vše dopodrobna promyslel a než se odhodlal k akci. Hned dopoledne zašel natrhat bohatou kytici lučního kvítí, připevnil k ní lístek se slovy ‚Jsi nádherná‘, schoval ji do batohu a vyrazil do baru. Přišel hned po otevření, takže si mohl vychutnat dopolední prázdnotu tohoto podniku. Kromě Derycka a jeho oblíbené servírky tu nikdo nebyl. Zaplatil si kávu a v okamžiku, kdy se ztratila někde v zadní místnosti, položil na bar připravený pugét a odešel.

Deborah byla zmatená – už potřetí v jediném týdnu se jí na pultu objevila krásná kytice. Poprvé společně s ní dostala lístek ‚Jsi nádherná‘, podruhé ‚Má bohyně‘ a nyní byl ke květinám přiložen vzkaz ‚Miluji Tě‘. Přestože jí taková romantika připadala dost dětinská, musela uznat, že se jí takové svádění dost líbí. Byla si téměř jistá, že vzkazy tu nechává ten mladý blonďáček. Rozhodla se mu vše oplatit stejnou mincí. Vždy když přijde, dostane kromě své kávy, sušenky a mléka také podobný vzkaz. A začne s tím hned teď, protože mladý pán už opět sedí začten na svém místě. Rychle srovnala na podšálku vše, co na něj náleží, ale rychle přiložila ještě lístek s nápisem ‚Děkuji za květiny. Jsi moc milý.‘ Poté, co mu kávu odnesla, nemohla se ubránit nutkání dívat se, jak zareaguje. Chvíli trvalo, než si vzkazu všiml, pak ho rychle přelétl očima a krátce vzhlédl. Jejich oči se opět setkaly, stejně jako před časem, když sem zavítal poprvé. Tentokrát ale bylo v jejich pohledu mnohem víc touhy, chtíče a vášně. Teď už se musí něco stát, nemohou se jen míjet a posílat si psaníčka.

Deryck se snažil vzpamatovat a co nejrychleji zareagovat. Jakmile jeho láska zmizela v zadní místnosti, naškrábal na tácek, že na ní bude po zavírací době čekat u vchodu. Opět vzkaz položil na obvyklé místo a vypařil se. Má ještě plných deset hodin na přípravu. První, co musí udělat, je sehnat další kytici. Už žádné luční kvítí, chce to něco vznešeného. Ihned ho napadlo, že koupí pugét růží, co jiného by totiž mohlo oslovit ženu tak jako tmavě rudé růže. Pak se musí pěkně hodit do gala, musí vypadat lépe, než kterýkoli muž, kterého kdy v životě spatřila. Musí vypadat prvotřídně, absolutně neodolatelně. Ta servírka musí být jeho. Prostě si ji musí získat.

Blížila se desátá hodina večerní a Deborah byla stále víc a víc nervózní. Od chvíle, co si přečetla vzkaz slibující jí zajímavý večer, se nemohla soustředit na nic jiného. Přemýšlela, jaké to bude, až bude večer zamykat a zezadu se k ní přiblíží ten zajímavý mladík. Půjdou spolu na večeři, nebo se jen tak projdou večerním městem, budou si povídat o svých životech, budou se mít prostě a jednoduše báječně. Byla si vědoma, že je o dost starší jak on, ale komu by to vadilo. Věk přece nikdy není na překážku. Během chvilky na tento problém dočista zapomněla.

Zámek v zadních dveřích zaklapl, jedno světlo za druhým zhasínalo k nočnímu klidu, zbývá už jen vyjít ven na ulici a užít si noc. Zatímco otáčela klíčem v zámku, ztichlou ulicí se rozezvučely kroky. Když se otočila, stál před ní ten nejpřitažlivější muž, kterého kdy viděla. Jeho světlé vlasy byly teď v porovnání s černým sakem mnohem světlejší než dřív. Byl ztělesněním toho, po čem kdy toužila. Pomalu zdvihl paži a podal jí objemnou kytici růží.

„Má královno, můžeme jít?“ Nemohl si odpustit jistou teatrálnost a snažil se vypadat jako princ na bílém koni, vzápětí se ale začal smát. Úsměv jeho půvab ještě znásobil. Zatímco voněla k růžím, ani ona si neodpustila jistou dávku teatrálnosti.

„Jistě můj králi, musím jen zamknout hrad a můžeme vyrazit.“ Celý večer se už od sebe nehnuli. Měli oči jen pro toho druhého. Málokdo má takové štěstí, že najde takovou lásku, že najde někoho, pro koho byl stvořen.

Zdá se, že jim vše klapalo. Přes den pomáhal Deryck Deboře v práci, přes noc se milovali. Nic by je nemohlo rozdělit. Přesto nebylo vše v pořádku. Když Deryck představil Deboru své matce, vypadala dost vyděšeně. Představovala si, že Deryck chodí se stejně starou dívčinou z vedlejší třídy a zatím se její synáček stýká se ženou jen o patnáct let mladší než je ona. A jako matka musí přece hájit zájmy svého syna. A tak nebylo divu, že se jednou objevila v Debořině baru. Záměrně si vybrala den, kdy si byla jistá, že tam nenarazí na synáčka a jala se jí promluvit do duše.

„Uvažuj, Deboro, ty jsi už dospělá, je ti dvacet let, měla bys vědět, co děláš… Je to jen mladej, hloupej kluk… A navíc je zamilovanej… Nehledě na to, že je mi jasné, že jste se nesblížili jen psychicky… Neoznámím to na policii, ale doufám, že ti samotné dojde, že na tohle má Deryck ještě spoustu času… Najde si dívku ve svém věku a brzo zapomene… Nech ho být, on teď potřebuje hlavně svobodu… Nerada bych do vašeho vztahu dál zasahovala, a tak doufám, že si to přebereš a zachováš se v souladu s mou radou…“

Nejdřív byla rozzlobená… Co jí má co radit nějaká stará, svobodná matka… Ale na druhou stranu, je to Deryckova matka a asi ví, o čem mluví… Možná je pro něj doopravdy moc stará, možná se pro něj doopravdy nehodí… A to, že jí neudá na policii, je přece taky výraz toho, že ani jednomu nechce uškodit… Deborah dlouho přemýšlela o jejích slovech, sčítala plusy a mínusy a nakonec si uvědomila, že Deryckova matka měla pravdu a že ji poslechne… Vše skončí dřív, než bude příliš pozdě… Další den přišel Deryck jako obvykle s úsměvem, ale rázem poznal, že se něco stalo… Deborah mu dlouho nechtěla nic říct, pak se ale odhodlala.

„Víš, Derycku, chci abys věděl, že tě moc miluju, ale dost jsem o nás přemýšlela. Rozhodla jsem se, že náš vztah ukončíme. Rozumíš? Je konec. Tohle už nesmí dál pokračovat. Ničím ti život, oba to víme. Nechci, abys sem už chodil, nechci se s tebou vídat, nechci ti být nablízku.“ Když pronesla svůj monolog a podívala se mu opět do očí, zahlédla slzy. Jeho matka měla pravdu, je to jen malej kluk, dítě, časem vše pochopí a zapomene. Jenom ještě nevěděla, jak zvládne zapomenout ona.

Pár týdnů byl klid. Deryck se neukázal. Deboře bylo najednou smutno, že se tak rychle vzdal. Kolikrát jí řekl, že ji miluje, a přesto mu stačilo několik vět a odešel bez boje. To však nebylo vše, co ji trápilo. Vše začínalo napovídat tomu, že se stane matkou. Další svobodná matka v statistice. A legálně nemůže nahlásit jméno otce svého dítěte. Byla v patové situaci. Nemohla dělat naprosto nic. Začalo se jí stýskat, začala si vyčítat, že Deryckovu matku poslechla. Najednou jako by byl svědkem jejích myšlenek, stál Deryck ve dveřích. Neobtěžoval se dojít až k baru, jen stál, díval se a spustil:

„Řeklas, že je konec, že si mi ničila život. Chci jen, abys věděla, že konec je až teď.“ Bůh ví odkud vytáhl Deryck revolver, přiložil si ho ke spánku a bez mrknutí oka stiskl. Skončil to, jako považoval za vhodné. Další sebevrah ve statistice, další svobodná matka ve statistice.

Jordan Cale

„Tady Jordan Cale, CTV News.“ Červená kontrolka kamery zhasla. „Sakra, už toho mám dost, jedem domů.“ Další hnusnej den v mym hnusnym životě. A to je teprv poledne… Nechci ani myslet na to, co mě dneska ještě čeká. No, aspoň jsem si jistá, že až tenhle záznam shlédne šéf, zavolá si mě opět pěkně na kobereček. Ale co, je mi to naprosto fuk… Jsem to nejlepší, co má, nedovolí si mi dát konečně padáka. Snažim se už o to ale dost dlouho. Vždycky se musim začít smát, když si vzpomenu na tu příhodu s Dawsonovic psem. Tenkrát jsem měla jet točit opravdu vzrušující případ, kdy měl vnuk stařičkým Dawsonům utýrat psa. Ti dva staříci byli na toho svýho čoklíka fakt fixovaný. No, co se dalo dělat, pustila jsem se do toho a ouha, pravda byla trochu jiná. Starouškové byli tak trochu skrblíci, poté co mladýho Dawsona propustili z práce a opustila ho žena, neměl ten chudák ani na jídlo. On toho psa taky doopravdy miloval. Jednou, když za nim ten pes takhle v noci přišel, skončil jako šťavnatá pečínka. Nu což, hlad je hlad. Když jsme tenkrát tu reportáž pustili do éteru, vážně sem myslela, že to šéfík nerozdejchá. Obličej mu zrudnul, celej se nafouknul, vypadal jako ty balónky z pouti, co nafukujete a nafukujete, než prasknou. No, i on tenkrát vybouchnul. Nadával v jednom kuse na ten muj zpropadenej charakter, že sem břídil, co neumí natočit jedinou reportáž, jak on řekne. Tenkrát volal snad všechny svatý. Bylo by to v pohodě, celý to jeho kázání by už mělo konec, kdybych se nezačala smát. Chápete, on tam kolem mě lítal, zdůrazňoval svojí pozici a nadával na moji tvrdohlavost a já dostala výbuch smíchu. Ale ne takovej, že bych se pousmála, já se začala na celý kolo řehtat. Vyhodil mě z kanceláře a tejden se mnou nemluvil. No, ale pak mě stejně zavolal a dal mi za úkol natočit další reportáž. Jó, v tu chvíli sem byla vítěz, ostatně jako vždy.

„Panebože, Jordan zpomal, všechny nás jednou zabiješ. Vim, že tobě je to fuk, ale já bych se rád dožil výplaty.“ Srabík, co z toho, že pojedu pomalu. Co z toho, že se nevybouráme. Co z toho, že dojedu do kanclu a ten tlusťoch si mě pozve zas na půlhodinový kázání. Co z toho, že dostanu další výplatu, sou to jen prachy. Kdyby nebyly peníze, svět by byl v klidu. Ne jako teď. Procházíš se po městě a musíš bejt neustále ve střehu, aby tě někdo nezabil kvuli prašivejm dvaceti dolarum. Tohle je tak hnusnej svět, nejradši bych proklela Boha, nebo toho, kdo tohle všechno vlastně stvořil. To snad nebyl Bůh. Ten by přece nebyl tak blbej, aby dal lidem absolutní moc nad jejich osudem. Nemoh by stvořit takový idiůtky, co si oblíknou triko z trinitrotoluenu a jdou někam odpálit pár lidskejch hlav. Idiůtci, co se považujou za vykonavatele Boží vůle. Ne, ani Bůh nemoh stvořit něco tak blbýho. Ale s tim já nic neudělám. Ani dělat nechci. Život už bejt hnusnější nemůže, ať už se zabiju v autě, zabijou mě na ulici, nebo jestli mi nějakej extremista ustřelí hlavu. Taková už dnešní společnost prostě je, a já s tim nic dělat nehodlám.

Sakra, tři hodiny v tahu a já ještě ani nesnídala. No co, padám vodsud než mě ten slizoun nechá předvolat. Myslim, že mám ještě tak dvě minuty než si doprohlídne dnešní reportáž a zařve to jeho –

„Přiveďte mi sem někdo sakra tu malou spisovatelku Jordan, než se vážně rozčílim!“ Jo, to bylo vono. Takže já mizim, mám přece právo na pauzu na oběd. Tohle sem prostě neslyšela. Aspoň že ten výtah jezdí, jak má. A spadnout se mu taky nechce, takže dneska žádný vzrušení asi nebude.

Hnusná ulice v hnusnym městě, no co bych čekala. Za rohem je tu jedno umaštěný bistro, zalezu tam aspoň na dvě hodiny do boxu a ať se šéfík třeba vztekne.
„Jordan, hej, Jordan, slyšíš?“ Tenhle hlásek mě vždycky vyprudí. To je ta malá husička, Carrey, sekretářka mého milovaného šéfíka. No, budu jí ještě chvíli ignorovat, třeba jí to běhání v podpatcích omrzí.

„Jordan! Jordan, zpomal, to jsem já Carrey, slyšíš mě, to jsem já!“ Unavuje mě, strašně mě unavuje. Pootočim se a pak se uvidí.

„Uf, Jordan, ty jsi mi dala, já už myslela, že mě snad ignoruješ.“

„Ale né, Carrey, co tě to napadlo, vždyť víš, jak je tohle město hlučný. Prostě jsem to tvoje volání přeslechla.“

„Oh, to já přece vím.“ Je to vážně husa, někdy mám vážně chuť říct jí, co si o ní a jejím IQ doopravdy myslím. No, ale nechám to na jindy. Ona nemůže za to, že jí Pánbůh místo mozku nadělil prsa. „Víš, teď nemůžeš ven, šéf se strašně zlobí kvůli tomu, co jste natočili. Musíš za ním, chce si s tebou promluvit, vážně, Jordan, vypadal, že se moc zlobí.“

„Jé, Carrey, jsi moc hodná, že se za mnou takhle ženeš, tobě na mě doopravdy záleží, já vím. Můžeš, prosím, říct šéfovi, že jsem hned u něj, skočím si tamhle naproti přes ulici pro cigarety a noviny a hned zase jedu nahoru, dobře. Jsi vážně moc hodná.“ Je to zvláštní, očka jí zamžikala naprostým blahem, zavlnila se, otočila a vrátila se zpět do budovy Central Television. Je tak hloupoučká, nepoznala, že si z ní jen dělám legraci. No, uvidíme, kolik je toho ještě šéfík schopný unést.

„Ahoj Jordan, zase utíkáš před šéfem?“ Tenhle chlapík byl snad jedinej člověk, kterýho jsem schopná v tomhle zpropadenym světě snýst. Občas věřim, že mě docela chápe. Patří mu tohle zapadlý bistro a musim uznat, že má celkem slušnou návštěvnost. Kdo ví proč ho maj lidi rádi. Zalezla jsem si do svýho oblíbenýho boxu a během chvíle jsem už měla na stole kafíčko a balíček cigaret. To je obsluha, to si nechám líbit. No, řekla bych, že mám pár hodin času, aspoň si můžu projet, všechno, co jsem za poslední dobu nestíhala. Všechny ty články, co jsem dřív psala pro noviny. To bylo všechno dřív, než jsem se zaprodala televizi. To jsem ještě měla úroveň. Ale to, co dělám teď… Nechápu, jak jsem mohla tak klesnout. Na škole jsem byla vždycky za hvězdu, skvělej průměr, několik vítězství v různejch soutěžích, všichni se kolem mě motali, i když jsem neházela úsměvy na všechny strany. Když jsem pak dostala stipendium, začala jsem bejt nepříjemnější a nepříjemnější. No, aspoň mi všichni ti lidi dali konečně pokoj. A co je ze mě teď? Obyčejná televizní reportérka, co pohrdá všema hodnotama lidský společnosti.

Uplynuly asi dvě hodiny a já se probírala vzpomínkama na starý časy… Všechny ty články, co jsem psala pro noviny, všechny ty ocenění, byla sem několikrát zvolena zaměstnancem měsíce, nejlepší redaktorkou roku, moje články dosahovaly vysoký úrovně. A pak přišla ta nabídka od CTV. Sledovali moji práci pro noviny a rádi by mě zaměstnali coby redaktorku televizních zpráv. A já to vzala. Tohle jsem si měla přeci jenom líp rozmyslet. No, to už je minulost, vzpomínky jsou na nic, musim jen přežít další den. Tak si teď pudu aspoň na chvíli pohrát se šéfíkem. Když jsem se blížila k jeho kanceláři, zaregistrovala jsem vyděšený pohled Carrey.

„Bože, Jordan, my už mysleli, že se ti něco stalo. Víš, jak jsou tyhle ulice nebezpečný. Pan Harris je strašně naštvanej. Čeká na tebe už dvě hodiny! Je tam s nim nějakej chlap, neměla bys jim tohle dělat.“ Vypadala tak vyděšeně. Byla tak k smíchu.

„Jé, to je mi líto, něco mi do toho přišlo. Tak já to teda jdu vyřídit. Jsi moc hodná, Carrey.“ Nikdy si z ní nepřestanu dělat srandu. Je tak sladká, když si myslí, že je užitečná. Musim se fakt držet, abych se zas nezačla smát. Chudák holka.

„Harrisi, prý mě sháníte, tak jsem teda tady.“ Sotva mě šéfík uviděl, začal se zase nafukovat. Ten chlap má problém, možná by mu někdo měl už konečně koupit kolečkový křeslo a poslat ho v něm na odpočinek.

„Ty malá, protivná spisovatelko, kde si sakra byla? Kdo si myslíš, že si?“ Vstal ze svýho křesla a blížil se ke mně jako lev ke své oběti.

„Ale no tak, šéfe. Přece tady před hostem nebudeme řešit naše osobní problémy. Měl byste už vědět, že některý věci se nemají vytahovat za práh domova.“ Šéfík se zabořil zpátky do toho svýho velkýho koženýho křesla.

„Ty jedna… No nic… Petersi, toto je Cale. Jordan, tohle je tvůj nový kameraman.“
„Cože? Dyť já mám svýho kameramana. Toho srabíka, jak se jenom jmenuje…“
„Tvůj bývalý kameraman se jmenuje Sam Evans. Už dlouho se chystal odjet na školení a dnes si podal oficiální žádost. S okamžitou platností.“ Ten srabík, určitě ho tak vyděsila ta dnešní jízda domu. No co, chybět mi nebude. Víc by mě zajímalo, kdo sakra je ten Peters. Vypadá to s nim na pěkný problémy. Myslim, že tohle bude šéfíkova definitivní pomsta. „Zítra s tebou tedy pojede Peters, nikoli Evans. Můžeš mu hned říct detaily o zítřejší reportáži. A to je pro dnešek vše, vypadni, už se na tebe nechci dívat.“

„Jó, taky vás, Harrisi, miluju.“

„Tak hele, chlapečku, tady platěj akorát moje pravidla. Zapomeň na Harrise, ten je naprosto neschopnej, tvý stížnosti nikdy nepadnou na úrodnou půdu. Rozumíš? Tvý názory tu nikoho nezajímaj, tak si je laskavě nech pro sebe.“ Moje obvyklý řečičky na vymezení mojí autority. Je lepší to těmhle nováčkum říct hned, než aby pak dělali nějaký neočekávaný výpady. Většinou se dost vyděsili a koukali, jak malý zraněný zvířátka. Tenhle byl ale jinej. On se za celou tu dobu, co nás Harris představil, nepřestal usmívat. Fakt mě to štvalo. Myslela jsem si hned, že s nim budou problémy. Ale on mu ten hřebínek brzo spadne.

„A nenapadlo tě někdy, že by se to mohlo změnit? Uvidíme se zítra.“

„Nezmění se to, dokud tu budu já, bude vše při starym, rozumíš?“ Ale to už jsem komunikovala jen s jeho zády.

Další ráno, novej den a žádná změna. Pořád stejně hnusnej život, pořád stejný hnusný město a čeká mě další hnusná reportáž pro CTV. Před domem na mě čekal v autě Peters, zdá se, že ten včerejší rozhovor nakonec pochopil a nebude dělat potíže. Ne že bych ho měla proto radši, ale aspoň mám klid. Dnešek by měl bejt celkem v pohodě, natáčíme tady ve městě, takže budu mít vše dřív z krku.

„Tam nemůžeš stát.“ Asi jsem zakřikla, že Peters vše pochopil.

„Můžeš to zopakovat? Asi jsem se přeslechla. Neříkala jsem ti včera, že tady o tvý řeči nikdo nestojí?“ Zatracený nováčci, nikdy nic nepochopěj napoprvý.

„Tady nejde o moje řeči, ale tam prostě nemůžeš stát, Jordan. Nebudeš na záznamu vidět.“
„Hele, chlapečku, zaprvý pro tebe nejsem Jordan, ale Cale a za druhý jsem už řekla, že mi tady nikdo do ničeho kecat nebude.“ Ten Peters s sebou přines akorát problémy, věděla jsem to, už když jsem ho viděla v Harrisově kanclu. Zatracený nováčci. Ale mě tu nikdo bordel dělat nebude.

„Sakra, co to je? Přiveďte mi sem urychleně tu malou protivu Cale, než si pro ní pudu sám!“ Co mu sakra je? Dyť dneska jsem si nic nepřimejšlela a držela jsem se toho, co mi předepsal. Co mu sakra přelítlo přes nos?

„Co se děje, šéfe?“ Nasadila jsem ten nejnevinnější a nejnechápavější pohled, co umim. Ten tlusťoch byl celej rudej a nafouklej. Jako sopka před výbuchem.

„To už, Jordan, trochu přeháníš, ne? Zvyk sem si na vše, na všechny ty tvý úpravy, ale co je sakra tohle?“ V jeho kanceláři měl takový malý kino. Obrovská televize a kolem různý přístroje, videa, no prostě všechna možná technika. Na obrazovce se zrovna míhalo světlo a stíny. Nepochopila jsem hned, na co se to vlastně dívám, až když jsem se zaposlouchala. Můj hlas, moje dnešní reportáž, byla naprosto zničená, veškerej obraz byl prostě na nic. Na nic jsem nečekala, na Harrise jsem se vykašlala a vypadla pryč.

„Hej, ty!“ Zase ten jeho svatouškovskej úsměv. Už mě vážně štve.
„Ahoj Jordan, nejmenuju se Ty, ale Mike. Oukej?“ Idiot. Co si to vůbec dovoluje?
„Už jsem ti jednou řikala, že pro tebe nejsem žádná Jordan, ale Cale. A taky mě vůbec nezajímá, jak se jmenuješ, budu ti řikat, jak já uznám za vhodný, rozumíš? Ale na tom teď nezáleží, tu dnešní reportáž si pěkně zvoral, rozumíš? Ale já to za tebe žehlit nebudu. Pěkně si sežer, co sis navařil.“

„Ale Jordan, to jsem nezvoral já. Zvorala si to ty! Já ti řikal, že tam prostě nemůžeš stát, že na záznamu pak nebudeš vidět. Ale tys trvala na svým. Řekla jsi, že ti do toho nikdo kecat nebude a dopadlo to, jak to dopadlo. To sem nezvoral já. A teď si to můžeš sežrat sama.“ Co? No to ne, to už si ze mě dělá srandu.

„Tys to asi nepochopil. ZVORAL SI TO! Ne já… I kdybych se rozhodla zalízt si třeba do kanálu, tys to měl natočit tak, aby se to dalo vysílat. Tohle se ztrhne z výplaty jenom tobě. Seš nováček, já mam autoritu, proti mně tu nikdo nepude. Ani ten tlusťoch.“ Ani na chvíli se nepřestal usmívat. Parchant, s tim budou takový problémy. Ale co, já se ještě postarám, aby si u moc času nepobyl. To se může spolehnout.

„Ty si vážně myslíš, že máš pravdu, co? Ale já znám ten typ holek, jako jsi ty. Na škole jsi byla určitě vždycky za hvězdu. Bylas ta, co má za všech podmínek skvělej průměr, ta, co několikrát vyhrála literární soutěže. Ta, co se kolem ní všichni točej, ale ona nevidí přes špičku svýho nosu. Ta, co je na každýho nepříjemná, ta, co nikdy nemilovala.“ Nechápu to, tvrdí o mě něco takovýho a já nejsem schopná vyslovit ani jeden argument, nejsem schopná se pohnout. Co se to jen děje? „A víš proč takovej typ holek znám? Na škole jsem jednu takovou miloval. Nikdy se na mě ani nepodívala, byl jsem pro ní míň než vzduch, přesto jsem věděl, že jí chápu mnohem víc, než všichni ty její pochlebníčci. Chápeš? Nikdy jsem s ní ani nemluvil, ale taky jsem ji nikdy nepřestal milovat… Jmenovala se Jenny…“ Cože? To ne… Já se jmenuju Jenny… Jordan je jen pseudonym. Co to má sakra znamenat? Legrace? Vždyť přece… JÁ JSEM JENNY!

Mulder & Scully

Ona – rudé vlasy do půli zad; on – delší hnědé vlasy. Kdo ví, kdo to vymyslel, ale říkali jim Mulder a Scully.

Osmá třída, děti… Tehdy se srdce probouzí k životu a poprvé plodí city nazývatelné láska. Poprvé se srdce roztluče do rytmu zmatku. Osmá třída, děti…

Škola v přírodě, Scully je zmatená… I přes svůj nízký věk prozkoumala zamilovanost do detailu. Zblázní se do každého, kdo je po vůli… Nezná svůj typ, střídá malé, velké, světlé, tmavé, blonďáky i brunety… Zrovna se hihňala a usmívala na vysokého, vyhublého blonďáka a náhle spatřila někoho úplně jiného… Byl jeho naprostým opakem. Hnědé vlasy, vysoký sotva jako ona a od pohledu největší stydlín, kterého znala. A to se jí líbilo…

Seznamování jí problémy nikdy nedělalo, a tak i nyní svého talentu využila. Jeden den se neznali a druhý už spolu tančili na diskotéce. Fascinoval jí. Cosi ji přitahovalo jako magnet. Ale Mulder byl skutečně stydlín, a tak Scully poblouznění brzo přešlo. Po návratu domů se sotva pozdravili.

Uběhl rok, uběhly dva a Mulder a Scully se po změně školy vídat přestali. Byli z nich pouze známí, dvě duše, kterým osud jednou protnul cesty života… Čas plynul a jeden druhému sešel společně z očí i z mysli. Stali se dvěma nezávislými identitami a dospívali. O pár let později vyslovili jméno druhého jen náhodou, zapomněli…

…

Ona – Scully se změnila… Dlouhé vlasy vyměnila za krátký rozcuch, červenou barvu za blond… Ale rusovlásky v duši se nezbavila… Její nejlepší kamarádka byla právě tou dívkou, co Scully před několika lety… I Mulder se změnil. Stal se dospělým mužem se zájmy hodnými idolu všech žen. Ze svého magnetismu ale neztratil. Ani ze své stydlivosti…

Taneční… Skupina mladých lidí prozkoumávajících svět dospělých… Každý týden ve stejný čas mohou na pár hodin zapomenout na rodiče, školu a všechny starosti… Na pár hodin týdně se stávají dospělými… Taneční…

Scully se ale mezi ostatní nezařazuje. Do tanečních chodí jen posedět, strávit volný večer… Sedne si ke stolu nejvíce vzdálenému od parketu, daleko od lidí a tanečníky velice pozorně zkoumá. Tuhle má dívka moc krátkou sukni, tamhle je chlapec absolutně mimo rytmus, opodál má jedna dívka oko na punčoše a její partner ji při každém kroku šlápne na nohu. Přestože Scully přichází jen jako pozorovatel, brzo se kolem ní vytvoří skupinka hlučících lidí a ona je spokojená.

Právě v tanečních se znovu potkali, Mulder si však nejprve všiml Scullyiny rudovlasé kamarádky. Zalíbila se mu a s pomocí svých přátel se s ní seznámil. Stali se z nich přátelé, avšak Scully se od něj držela dál… Brala ho jen jako dávného známého, své kamarádce nijak nezáviděla. Nijak se s ním nesnažila navázat kontakt. Čas od času se pozdravili, nic víc…

Skončily taneční, začala plesová sezóna a Scully se konečně začala bavit po svém… Jsou pryč doby, kdy seděla v rohu sálu a čekala až k sobě přiláká chlapce z okolí. Na plese je obklopena sortou všemožných známých, neznámých, přátel, nepřátel… Je středem davu… Jakmile se večer začne rozjíždět, objeví se Scully na tanečním parketě a řádí jako nikdy předtím… Celý večer má však jen jednu chybu – když tempo skladeb zpomalí a okolní dvojice na sebe přitisknou svá těla, Scully je náhle sama… Onen večer byl ale jiný, Scully se dostalo nečekané nabídky… Neuvěřitelné nabídky od Muldera… Když znechuceně utíkala z parketu, zastavil ji právě Mulder. Scully se chtěla vzdálit od všech těch tisknoucích se párů a místo toho se objevila přímo uprostřed parketu. A povídali si… První pořádný rozhovor po několika letech… Rozhovor, který netrval tanec, nebo pár minut… Trval hodiny…

Jenže to byl ples a na plese se takové věci dějí… A tak byla Scully znovu zmatená… Ale tentokrát byla rozhodnutá s Mulderem komunikovat… Začali si psát, volat a brzo si domluvili schůzku. Schůzku bez přátel, o samotě… A tak se sešli… Čas plynul jako voda a Scully si uvědomila, že si s Mulderem rozumí… Moc rozumí… Stal se z něj muž, se kterým by si Scully rozhodně dokázala představit společnou budoucnost. A opět kvůli jeho magnetismu začala ztrácet hlavu… Ale tentokrát jinak, než když byla tím červenovlasým ďáblíkem. Tentokrát v tom bylo něco jiného. Čím více poznávala jeho starší, dospělejší já, tím více zjišťovala, že se k sobě dokonale hodí. On byl tím, kdo ji bude mírnit, ona tou, kdo ho rozohní… Scully už věděla, že mohou být perfektním párem. Jen nevěděla, co cítí Mulder…

Jenže Scully se přes svou zjevnou dospělost snažila dostat k Mulderovým citům tou nejbezpečnější cestou. Tato cesta je ale příliš dlouhá a únavná. Čím více Scully zaplavovala láska, tím více ji obtěžoval i strach, nejistota a beznaděj. Mulder byl stejným stydlínem, a tak odmítal mluvit o svých citech s kýmkoli dalším. Tento přístup Scully zároveň obdivovala i se ho děsila.

Avšak nadešel den, kdy byli oba rozhodnuti nejistou situaci vyřešit. Domluvili si další schůzku a vložili do ní všechny své naděje. Scully byla mnohem nervóznější než kdy dřív, mnohem zamilovanější než kdy dřív, ale byla připravená na jakýkoli výsledek… Špatný i dobrý… A tak k němu přicházela, srdce až v krku, roztřesené ruce. On vypadal ledově chladně, ale kdo ví, co se skrývá v lidském nitru. Došla k němu a rozhodli se, že se půjdou projít. Najednou se Scully zastavila a chtěla si s ním promluvil o svých citech. Chtěla mu vše říct, ale nestihla vůbec nic. Beze slova ji políbil…

Nezapomenout

Jak to jen mohl udělat? Nepřijít v den našeho ročního výročí na smluvenou schůzku. Šílela jsem. Tohle si dovolí málokdo. Jak mi to mohl udělat právě on, muž, se kterým jsem zatím vydržela nejdéle ze všech? Tohle jsem opravdu nečekala.

„Ahoj, lásko!“ Usmíval se stejně jako obvykle. Při pohledu na takový úsměv jsem měla šílenou chuť zkazit mu den stejně tak, jako on ho zkazil mně.
„My dva se známe?“ Byla jsem chladná jako led, neoblomná jako skála.
„Stalo se něco? Ty jsi snad na mě naštvaná?“ On mnou snad pohrdá.
„Já? Naštvaná? … Měla bych být?“ Dělala jsem ze sebe hlupáka. On ale ví, že hloupá nejsem.
„Já tě nechápu…“ Zdál se vyděšený. V očích se mu mihotal stín strachu. Můj plán uspěl.
„Tak se o to ani nepokoušej!“ Odešla jsem s pocitem vítězství.

Jenže tento pocit byl brzy nahrazen výčitkami svědomí. Měla jsem se k němu zachovat právě takhle? Neměla jsem přes ten incident přejít, jako by se nic nestalo? Zřejmě jsem to přehnala, jako obvykle jsem neudržela své emoce na uzdě. Chtěla jsem běžet za ním a za všechno se mu omluvit, ale to bych nebyla já – musím být vždy tvrdohlavá jako mezek.

Den ve škole plynul pozvolna a já jsem uvažovala o tom, jak popohnat čas a dostat se konečně domů. Zavřít se v pokoji, pustit hi‑fi věž a nechat volný průběh svým náladám. Netrápit se přetvářkou a falešným smíchem.

Když jsem ho potkávala na chodbách, nevěnovala jsem mu ani letmý pohled. Byla jsem zraněná a uražená. Nechtělo se mi na něj dívat.

Jakmile konečně uplynuly poslední vteřiny odpoledního vyučování, spadla na mě veškerá únava po podání tak úspěšného hereckého výkonu. Pomalu jsem se ploužila ke své skříňce, aniž bych si všímala lidí okolo mě. Když jsem konečně otočila klíčkem v zámku a otevřela ten nedobytný trezor, vypadla na mě obrovská kytice gerber. K ozdobám byl připnuta kartička se slovy: Neboj se, já nezapomněl. V tu chvíli se za mnou ozvala ta samá slova:
„Neboj se, já nezapomněl. Jenom jsem tě chtěl trochu potrápit.“ Vypadal, že se usilovně snaží přesvědčit mě o pravdivosti svého tvrzení. Jeho roztomilý rošťácký obličej měl přispět k dokonalosti jeho plánu.
„Pojď sem, ty kecko. Vždyť já se nezlobím.“ Usmála jsem se co nejvlídněji.
„Já jsem to včera fakticky nestihnul. To ta písemka z dějáku.“
„To nevadí. Vždyť se zas tak moc nestalo. Díky za kytku.“
„To je jen málo, co pro tebe můžu udělat.“
„To je fakt.“ Oba jsme se začali smát…

Skončil den, ale náš vztah trvá dál. Asi nikdy nezapomenu to překvapení, když na mě vypadla kytice mých oblíbených gerber a když se snažil opět mě získat. Byl to skvělý pocit a já věděla, že mu ani zdaleka nejsem lhostejná.

Návrat do minulosti

„Cítíte se ospalá, vaše víčka jsou stále těžší a těžší, stáváte se uvolněnou…“

„Co to… kde to k čertu jsem?“ Tak krajina je podivná. Buď jsem se zmenšila na velikost zápalkové hlavičky, nebo vše okolo mě, co bývalo malinké, vyrostlo do velikosti Chrysler Building.

Ty stromy byly opravdu podivné. Připomínaly přesličky, nebo podobné plevele, jenom ve větším měřítku.
„Asi jsem se zbláznila, tohle přece není možné. Je to jako špatný sen.“ Pokračovala jsem v průzkumu zvláštní krajiny. Připadala jsem si jako mraveneček na obchůzce svým teritoriem.

Najednou kolem mě prolétlo letadlo. Ale bylo to letadlo? Vydávalo to zvuk, jako dvojplošník ještě z éry černobílých filmů. Jenomže tomuhle křídla kmitala obrovskou rychlostí a byla … průhledná.
„Ježíši, to je nějaká velká, hnusná moucha.“ A nikde v okolí žádná plácačka.

Najednou bzučení ustalo. Rozběhla jsem se tím směrem, kudy „moucha“ letěla. Žádná moucha tam nebyla, jen obrovský ještěr. Zřejmě ještě žvýkal svou nedávnou oběť.

„Brr, kam jsem se to jenom dostala?“ Zpozoroval mě. Náhle bylo vše jak zpomalené. Obrátila jsem se na patě a chtěla utéct pryč. Nešlo to. Omotal mě svým dlouhým drsným jazykem. V půdě pode mnou zůstávaly dvě rýhy, to jak jsem se marně snažila vzdorovat síle obrovitého praještěra. Bojovala jsem jako o život. Vlastně jsem bojovala o život. Vtahoval mě do svých obrovských úst.
„Ne, ne… to přece… já takhle přece nemůžu skončit…ne…“

„Jakmile lusknu prsty, vzbudíte se a váš strach z hmyzu pomine.“ Procitla jsem.
„Myslím, že vaše sezení nebude mít vedlejší účinky, maximálně se dostaví panický strach z plazů. Ale toho vás milerád za dalších sto dolarů zbavím.“
„Díky, doktore.“ Podepsala jsem s úsměvem šek. „Vaše léčba je úžasná. Nepamatuji si nic, ale cítím, že můj strach z hmyzu je doopravdy pryč. Díky, doktore.“